S Janem Cimickým do Paříže

Psychiatr Jan Cimický se svými pacienty mnohdy "cestuje" do velmi vzdálených a nepoznaných světů. Ovšem existují i místa, na která se s ním můžeme vydat i my. Jeho kroky nás zavedou do hlavního města Francie, do Paříže.

Řekl bych, že moje oblíbené město Paříž si vybralo mne! Přitahovalo mne už od dětství, kdy jsem o něm slyšel vyprávět a každá
Jan Cimickýzmínka o tomto městě ve mně vyvolávala spoustu představ. Byly to především knížky, které budily moji zvědavost, třeba Bídníci Viktora Huga a Jean Valjean, který nese v bludišti pařížských stok na zádech zraněného Maria či Quasimodo na vrcholku chrámové věže a nebo Petr a Lucie pod pilířem bombardovaného kostela... Marie Majerová, která v Paříži studovala před sto lety v roce 1907 dva semestry na Sorboně, tvrdila, že Paříž je podhlodaná stokami a metrem jako ementál! I herec Ladislav Pešek obdivoval široké bulváry...A což teprve když jsem slyšel zpívat Edith Piaf! Inu, chtěl jsem to místo vidět na vlastní oči a v duchu jsem se bál, že se mi to nikdy nesplní. Splnilo.

Hned po maturitě, v roce 1966 jsem prožíval velikou radost - mohl jsem jet jako tlumočník a vedoucí jet se skupinou dětí z Prahy na výměnný zájezd do Paříže a do Bretaně, na celý měsíc! Přijížděl jsem vyzbrojen literárními představami (vždyť třeba i příběhy komisaře Maigreta jsou skvělým průvodcem po městě!), znal jsem fotografie, filmy... a navíc jsem maturovat z francouzštiny, takže jsem znal i něco navíc.

Přilétali jsme tenkrát na letiště v Orly na jihu Paříže a po celou cestu nás informovali, že nad námi letí letadlo z Moskvy, v němž se ze státní návštěvy vrací prezident de Gaulle. Měl při přistávání pochopitelně přednost a naše letadlo kroužilo nad městem a nad letištěm jako při vyhlídkovém letu. Byl úžasně jasný letní den a viděli jsme zřetelně koberec, po kterém prezident kráčí. Bylo to skutečně majestátní přivítání! A najednou jsem měl možnost opravdu vidět a nasát atmosféru míst, o nichž jsem do té doby jen snil.

Rád se do Paříže vracím, byl jsem tu už mockrát, dokonce po sametové revoluci jsem nějakou dobu jezdil s malou cestovní kanceláří na víkendy jako průvodce a snažil jsem se o Paříži podat svědectví, které má hodně citové rozměry. Vracím se i na jiná místa ve Francii, která mám rád, a v posledních letech jednou ročně jezdím i na konferenci Eurocos do Strasbourgu, kde přednáším. Ale Paříž má své zvláštní kouzlo - ona totiž nic nenutí, neomezuje, dovolí člověku všechno.

Měl jsem možnost v Paříži prožít i několik měsíců vcelku, pracovat ve špičkovém psychiatrickém zařízení, poznat tu spoustu výjimečných lidí, třeba Louise Aragona a Elsu Trioletovou, básníka Jeana Marcenaka, který překládal našeho Nezvala, Pabla Nerudu, a zpěváky a herce, třeba Belmonda, Bécauda, Aznavoura, Girardotovou, dramatika Roberta Thomase. Rád se do Paříže vracím jako domů a musím si pěšky obejít zamilovaná místa, třeba Rue Mouffetard, lehnout si na trávník pod Eiffelovkou a posedět na schodech u Montmartru a u Seiny. Zajímavé je, že při delším pobytu může i tohle krásné místo „unavit" a „vyčerpat", jako všechna velkoměsta s ucpanými ulicemi a našlapaným metrem. Ale člověk se rychle vzpamatuje a zase se těší na nová shledání.

Do Paříže se vracím z nejrůznějších důvodů, někdy to má medicínský charakter, jsem předseda české sekce mezinárodní frankofonní psychiatrické asociace, jindy to je z literárních důvodů, protože překládám i divadelní autory - ale nejraději se v posledních letech procházím po městě nostalgicky a sám, abych to mohl lépe vychutnat.

Paříž má kouzelné kavárničky a vinárničky, jednou z nich byla na Montmartru „ U krále Ubu", která zanikla, když její majitelka, zpěvačka Monique Morelli zemřela. Tam jsem trávil krásné dlouhé pařížské večery se zpíváním šansonů a s harmonikou Lina Leonardiho. A nebo jsem podle nálady zavítám do nějaké vinárny v Latinské čtvrti. Je úplně jedno do které, protože všude je úžasná atmosféra a dát si kávu na terase, u stolečku, kolem kterého proudí lidé nahoru a dolů, jako třeba na bulváru Saint Michel, je nezapomenutelný zážitek. V hospůdce „Au cadet de Gascogne" na náměstíčku Tertre je oblíbené místo, kde jsme se v Paříži na Montmartru scházeli s malířem Josefem Velčovským. Rád jsem se vídal s Robertem Thomasem, jehož hry jsem překládal a s nímž byla vždycky veliká legrace. Zemřel bohužel před dvaceti lety. Ale i ti, co už tady nejsou s námi, mne provázejí po Paříži! I dnes mám v Paříži spoustu přátel, problém je, že když přijedu nemohu je ani všechny obsáhnout, a tak mi mnohdy nezbývá, než návštěvu utajit.

Kulinářsky je Francie jistě i jednou z nejsofistikovanějších kuchyní na světě. Mám rád třeba bretaňské „crepes", takové jemné palačinky, které se v Paříži prodávají na každém rohu. Ale nejvíc miluji francouzské sýry a víno. Musím si vždy dát pěkně vyzrálý camembert a rhonské červené víno, teprve pak si opravdu uvědomuji, že jsem ve Francii. Pokaždé, když přijedu do Paříže, musím si koupit lahvinku Cote du Rhone a sýr a posadit se na nábřeží Seiny na konci ostrůvku Cité jako za studentských dob a osvěžit si ty pocity volnosti a smělých plánů z doby už bohužel dost vzdálené. Před deseti lety jsme tak seděli s Jeňýkem Pacákem a vzpomínali. Vedle nás rozložili svoje nástroje černoši odkudsi ze Senegalu a začali improvizovat jazz. Jeňýkovi, který kdysi taky bubnoval, se zastesklo a projevil přání, že by si s nimi chtěl zahrát. Souhlasili a Pacák bubnoval jako o život! Dopadlo to tak, že šéf té černošské kapely se mnou začal vyjednávat, jestli bych jim Jeňýka neprodal a vůbec jim nevadilo, že je „bílý".

Asi vás nepřekvapí, že po milých místech v Paříži chodím nejraději sám. Je to asi i opotřebováním, protože většinou jsem pořád mezi lidmi a musím mluvit, vnímat a povídat, tady jsem raději, když mohu jen mlčky procházet a vzpomínat, to je pro mne balzám na duši! Myslím, že k nejpůvabnějším místům Paříži patří bezesporu hřbitovy. Jsou to vlastně parky, kde se setkáte se vzácnou společností. Na Montparnassu s prokletým básníkem Baudelairem, rebelem Sartrem a nebo provokatérem Gingbourgem, na Montmartru se Stendhalem a zpěvačkou Dalidou a na Pere Lachaise třeba s Edith Piaf, Bécaudem nebo s Balzakem. Docela zajímavá společnost, ne? A není v tom nic morbidního, jen uvědomění si času, který pomalu odtikává...

Ach ano, Paříž! Tu přece doporučovat není třeba, tu si každý zamiluje na poprvé! Zjistí, že je stejně špinavá a stejně rušná jako jiná veliká města, a přece má něco zvláštního - dává člověku pocit volnosti a svobody, nenudí ho a ani do ničeho nenutí, neumravňuje, můžete se tu chovat, jak chce a jak cítíte. Paříž je výjimečná svou přirozeností a neokázalostí, a proto se sem každý rád znovu vrací. Jak říkal Hemingway - Paříž je pohyblivý svátek!