Jak se dělá papyrus

Všichni víme, co je papyrus, ale málokdo z nás ví, jak se takový papyrus vyrábí. Pojďme si tedy postup výroby papyru připomenout (čerpáno z informací při cestě po Egyptě).

Při vyslovení slova papyrus si každý
Šáchor papírodárný Cyperus papyrusz nás většinou vybaví dlouhý svitek podobný papíru, popsaný roztodivnými hieroglyfy. Ale málokdo již ví, že tajemství výroby papyru bylo v průběhu tisíciletí zapomenuto a posléze díky nalezeným antickým textům znovu objeveno. Pojďme se tedy vrátit v čase o několik tisíc let zpět do starého Egypta a připomeňme si zdlouhavou a namáhavou výrobu papyru.

Jako základní surovinu pro výrobu papyru používali staří Egypťané před více než 4000 lety stébla šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus), který hojně rostl na březích podél Nilu. A právě latinský název šáchoru, Cyperus papyrus, dal papyru jeho jméno.

A jak taková rostlina vypadá? Šáchor papírodárný je vytrvalá, až 4 metry vysoká rostlina, z jejíhož silného stvolu vyrůstá velké množství vysokých trojbokých bezkolénkatých stébel s chocholem úzkých, čárkovitých listů na vrcholu, mezi nimiž je květenství drobných kvítků.

Výroba papyruPostup výroby papyru byl následující: stvoly sklizeného papyru se nejprve oloupaly ze svrchní tuhé zelené vrstvy, z níž se splétaly například rohože, a nařezaly se na různě dlouhé tyče podle toho, jak měl být výsledný papyrus velký. Takto získaná bílá dřeň rostliny se podélně rozřezala na tenké proužky, které se pak několik dnů máčely ve vodě, aby ztratily křehkost a staly se pružnými. Poté se proužky rovnaly těsně vedle sebe a na ně se napříč kladla další vrstva. Vrstev mohlo být několik podle toho, jak měl být papyrus silný. Následně se papyrus tloukl, lisoval ve specielním lisu a hladil. Proužky papyru se při tomto procesu spojily tekutinou, které z nich při lisování vytékala. Nakonec se slisované šáchorové proužky sušily, znovu uhladily a vyleštily cedrovým olejem Výsledný výtvor měl bílou barvu, která po letech zhnědla. Jednotlivé papyrové listy se lepily za sebe pomocí škrobové kaše, čímž vznikl až několik metrů dlouhý svitek.

Na papyrový svitek se psalo násadkami ze seříznutého rákosu a inkoust nejčastěji nahrazovala směs vody, sazí a arabské gumy, t.j. pryskyřice z akácie senegalské (Acacia senegal). V Egyptě se na psaní používala i jiná barviva, jako např. šťáva z dozrávajících ořechů nebo olejové saze. Popsaný svitek se zabalil do plátna potřeného smolou, aby se uchránil před vlhkem a poškozením.

Velkou výhodou papyru je jeho odolnost, skladnost a lehkost, díky čemuž brzy téměř úplně vytlačil ostatní psací materiály, které se do té doby používaly, ať už hliněné, dřevěné, kovové nebo voskové destičky.

Jako médium k uchování psaného slova se ve starém Egyptě papyrus používal zhruba od roku 2500 př. n. l. Následně tento způsob psaní převzali staří Římané, od nichž se rozšířil po celém Středomoří. Postupně byl pak od šestého století n. l. papyrus vytlačován objeveným pergamenem. Ovšem v papežské kanceláři se papyrus používal až do první poloviny jedenáctého století.

V dnešním Egyptě tedy starodávné tajemství výroby papyru opět objevili. Zároveň ale ziskuchtiví Egypťané přišli také na myšlenku, že i z banánových listů lze vyrobit mnohem levnější "papyrus". A tak dnes v ulicích po celém Egyptě nabízejí doslova za pár haléřů banánové papyry. Pokud se vám budou snažit egyptští obchodníci "udělat cenu", nenechte se oklamat. S největší pravděpodobností to určitě nebude pravý papyrus, ale ten banánový. Ale kdo ví, třeba zrovna vám se podaří získat nějaký unikátní kousek papyru.

Foto archiv People.cz