Belianské Tatry 2006

Čtvrtý den v Tatrách procházíme Monkovu dolinu, která je jedinou zpřístupněnou částí Belianských Tater od jejich uzavření v roce 1978. Vstup do Monkovy doliny je umožněn díky naučnému chodníku, otevřenému pro turisty až v roce 1993. Z Kopského sedla, kde naučný chodník končí, pokračujeme přes Predné Kopské sedlo a Veľké Biele pleso na Chatu pri Zelenom plese.

Budíme se v sedm, abychom opět vyhlédli z okna směrem k Belianským Tatrám. Vrcholky Havrana a Ždiarské vidle se schovávají v mlze, ale pozitivním zjištěním je, že neprší. Je rozhodnuto, dnes půjdeme Monkovu dolinu.

Od silnice ve Ždiaru sledujeme zelenou značku kolem hotelu Magura až k rozcestí, kde je soutok říčky Biela a Rigeľského potoka. Zde začíná u dřevěné budky zeleně značený naučný chodník Monkovou dolinou, která je ledovcového původu a ledovec zde měl tloušťkou asi 80 metrů.

Kupujeme dva lístky á 30 Sk a hurá vzhůru. V průběhu naučného chodníku je vyznačeno šest zastávek, se kterými nás blíže seznamuje brožura, kterou dostáváme spolu s lístky. Čeká nás převýšení 900 metrů na cestě dlouhé 6 kilometrů.

Kamenitá cesta nejprve pozvolna stoupá podél Rigeľského potoka, který několikrát překračujeme.

Asi po dvaceti minutách vcházíme do kaňonovitého úseku doliny, který lemují vysoké skalní útvary a vpředu dva kaskádovité vodopády. Tady (před zastávkou č.3) cesta začíná nepříjemně stoupat vzhůru pod úhlem cca 60 stupňů necelou hodinu (dnes za deště cesta nepříjemně klouže, proto hůlky určitě doporučujeme). Dostáváme se přes vysoký skalní práh nad soutěsku, kde dole pod námi šumí vodopády a vypíná se vrch Opálenica (1405 m.n.m.).

Před zastávkou č. 4, kde překračujeme potok, se začínají stahovat mraky, fouká ledový vítr a začíná pršet, což vydrží asi 20 minut. Za námi vidíme, že dole ve Ždiaru svítí sluníčko. Pak cesta vede pozvolna vzhůru přes horskou louku, kde kvete neuvěřitelné množství pestrobarevných květin. V informační brožuře se dozvídáme, že se jedná o kamzičník rakouský, dřípatku karpatskou, lomikámen, vítod a jiné další květinky z čeledi hořcovitých a vstavačovitých.

Kolem nás jsou sametové stráně s ojedinělými skalami, které jsou jako stvořené pro kamzíky. A opravdu, za jednou skalní vrásou po pravé straně se poklidně pase stádo patnácti kamzíků. Občas zvednou hlavu a koukají směrem k nám.

Už je před námi Široké sedlo (1825 m.n.m.) ležící uprostřed hřebene mezi Ždiarskou vidlou (2142 m.n.m.) a Hlúpym (2061 m.n.m.), odkud obhlížíme doširoka rozevřenou dolinu Zadné Meďodoly a tatranské vrcholky směrem k jihu (Kežmarské štíty, Lomnický štít, Pyšný štít a Jahňací štít), které se ztrácejí v mlze. Při pohledu zpět do Monkovy doliny vidíme Ždiar a hřebeny Spišské Magury.

Protože nás v sedle bičuje silný nárazový ledový vítr (od protijdoucích se dozvíme, že v Kopském sedle chumelilo), navlékáme rukavice a pokračujeme traverzem přes masiv Hlúpy.
Traverz přes jihozápadní stěnu HlúpehoNaskýtají se nám úžasné pohledy na Malou Svištovku (1558 m.n.m.) a do doliny Siedmich prameňov, lemované Beliankami, které občas vykouknou z mraků a do kterých tu a tam zasvítí sluníčko.

Pohled zpět směrem k Širokému sedluPřicházíme do Kopského sedla (1749 m.n.m.), které odděluje žulový masiv Vysokých Tater od vápencových Belianských Tater. Odtud následuje krátký výstup po modré značce do Predného Kopského sedla (1835 m.n.m.), s pěkným výhledem na Veľké Biele pleso i na ostatní okolní plesa.
Vpravo Veľké Biele pleso, vlevo traverz na Veľkou Svišťovku3 km za nimi je vidět cik cak traverz na Velkou Svišťovku. Vršek vedlejšího Malého Kežmarského štítu je pocukrovaný sněhem, ostatní štíty jsou ponořené do mraků.

Při sestupu ze sedla nacházíme medvědí trus, ale méďu nikde v kleči nevidíme (bohužel nebo bohudík?). Za to na cestě asi 30 metrů před námi loví v trávě liška. Poskakuje (docela radostně) a když nás zavětří, utíká pryč. A opět začíná pršet.

Trojrohé pleso, v pozadí Veľká SvišťovkaObčerstvujeme se pod přístřeškem u Veľkého Bieleho plesa, déšť ustává. Jdeme dál po červené značce kolem Trojrohého plesa, kde začíná padat déšť se sněhem a toto počasí nás dovádí až na Chatu pri Zelenom plese.
Cesta k chatě pri Zelenom pleseSvěží duch nás ani za deště neopouští, a tak trháme borůvky a maliny. Macík s gustem dupe do všech louží, protože máme boty už stejně durch. Na chatu přicházíme o půl páté, sušíme promočené věci a dáváme si smažák a hranolky s tatarkou, nesmí chybět nosičský čaj. Venku leje jako z konve, na okolních štítech chumelí.

I celou noc hlučně bubnují kapky deště do oken chaty.

Pátý a poslední den ve Vysokých Tatrách