Karibská cesta 2004 (Barbados & Dominika) - díl 1
Dlouho jsme vybírali kam vyrazit za sluníčkem na podzimní dovolenou, a protože nás už dlouhé měsíce naše kamarádka Lenka zvala na karibský ostrov Barbados, vybrali jsme právě tento. Barbados je sympatický ostrůvek v Karibiku, kde jsou pořád všichni happy, protože kouří trávu a hašiš.
Barbadospátek 10.9. + sobota 11.9.
Před odletem bedlivě kontrolujeme každý den alespoň třikrát předpověď počasí. Tak hurikán Frances už na Barbadosu byl před dvěmi týdny, další hurikán Ivan tudy prošel před třemi dny a totálně zničil "sousední ostrov Grenadu, no a tropická bouře Jeane tady „nedaleko" má jen takzvané „side effects" v podobě lijáků a občasných poryvů větru, takže se ničeho nemusíme bát.
Odlétáme v pátek navečer z Prahy, kde právě zapadá v úchvatných barvách slunce. Macík se rozhodne fotit noční Prahu, vyfotí tři naprosto černé fotky, než pochopí, že má krytku na objektivu. Noční oblohou dolétáme k Londýnu - Heathrow, ale navazující let na Barbados je pro změnu z Gatwicku, takže honem koupit jízdenky na bus (bratru za 15 liber na osobu a to ještě po slevě, protože letíme s British Airways). Autobus právě odjíždí. Noc trávíme na letišti Londýn - Gatwick. Našli jsme si celkem útulné ležení na letištní sedačce. Budeme se střídat ve spánku, první půjdu spát já a Macík bude bedlivě hlídat. Zachumlám se do spacáku na polstrované sedačce pro pět lidí a spokojeně usnu. Probudím se ve tři ráno a ejhle - spokojeně spí i Macík. Jdu se vyčůrat, což Macíka vzbudí. 
Při této příležitosti se vyptávám, jak to že usnul. Vesele odvětí, že se tady nemusíme ničeho bát a po mém návratu z toalety opět spí jako miminko. Klidně tedy dospíme až do rána. V sedm hodin, už svítí nápis, že se můžeme načekovat. U přepážky v dlouhé frontě Mates se zkříženýma nohama tiše úpí, protože si hned ráno nestihl odskočit na toaletu.
Po jedenácté hajdy do letadla a už jen vydržet osm hodin letu. Cesta ubíhá ale poměrně rychle, protože sledujeme na miniobrazovce hned několik filmů, přičemž sledování filmů prokládáme jídlem a pitím, které nám neustále nosí palubní personál. Musím říct, že jsme stihli za dobu letu vidět 5 filmů. Macíka nejvíce dojmuly modré froté ponožky a černý kartáček na zuby, který jsme dostali.
A po druhé hodině (oproti Praze 6 hodin časový posun vzad) se pod námi objevují bělostné pláže s tyrkysovou, průzračnou vodou. Přistáváme, otvírají se dveře a do letadla se nahrne typický karibský vzduch - horko, vlhko, dusno, ale příjemně tropicky „voňavo". Vyčkáme několik desítek minut ve frontě na pasovou kontrolu, načež si čekání zkracujeme zjištěním, že tu funguje i náš eurotelácký mobil, a tak hned rozesíláme zprávy, že jsme v pořádku doletěli (prý je od nás docela odvážné letět zrovna 11.září přesně 3 roky poté, co spadly díky teroristům Twinsy v NYC).
Hala letiště Bridgetown je velikostí srovnatelná asi s polovinou fotbalového hřiště a pracuje tu asi i stejně lidí jako fotbalistů, tedy jedenáct. Nicméně každý má svoji funkci - viz dále. Čekáme na zavazadla, kterých se tu kolem nás a dvou jezdících pásů válí v několika hromadách asi tak stovka. Ty naše ale mezi nimi nejsou ( asi je už má možná někdo doma ). Za slabých 40 minut konečně po pásu přijíždí všechna naše bagáž. Nejprve odevzdáváme formuláře, kde deklarujeme, že skutečně nejsme členy žádného teroristického týmu, nepřevážíme zbraně ani žádné výbušniny, nejsme dealery drog, nepřevážíme potraviny ani zvířata. Pokud bychom něco takového u sebe měli, následovala by celní prohlídka a pokračovali bychom k jednotlivým přepážkám (potravinová kontrola, veterinární kontrola, atd.) Jen nevím, kam by nás poslali, kdybychom převáželi drogy. Asi domů.
Na letišti bereme ještě mapy ostrova a hurá na autobusovou zastávku směr hlavní město Bridgetown. Auta a ulice nám připadají nějaké divné - jezdí se totiž vlevo. Zastávku busu poznáváme snadno podle několika místních označení značkou podobnou zákazu vjezdu, kde je uvnitř napsáno buď „to city" nebo „out of city". Co se dopravy týče, tak pro našince z Čech zvyklého na jakýs takýs jízdní řád a určitá pravidla, je Barbados trošku překvapením a zmatkem. Jízdní řády tu prostě neexistují, přijdeš na zastávku a čekáš, ono něco někdy prostě pojede.
Na výběr je ze tří typů autobusů - modré, velké státní nebo soukromé žluté středně velké a malé bílé minibusy, což jsou vlastně hromadné taxíky. Ve všech je stejná cena, a to 1,50 dolaru na osobu, ať jedeš přes celý ostrov nebo jen dvě stě metrů. Dalším problémem je, jak z busu vystoupit, protože se nestaví na každé zastávce, které jsou po cirka tři sta metrech. Buď se zazvoní na tlačítko, nebo se zatáhne za dlouhou šňůru případně se mačká dlouhá gumová lišta. Následně se ozvou zvuky, které každého cizozemce vyděsí, nicméně autobus bezesporu zastaví. Pokud tam není ani jedna z výše uvedených věcí, stačí zaklepat na střechu nebo dle hlasitosti hudby je nutno pořádně zabušit.
Náš bus (modrý) je tu asi za 10 minut. Víme, že cesta nás bude stát celkem tři barbadoské dolary (1americký dolar = 2 barbadoské), ale my máme ale jen pětidolarovku ( do modrých busů je nutno mít přesný obnos, tady prostě nerozměňují). Koukám, co dělají místní a tak jako oni strkám bankovku do jakési plastové škatulky u řidiče a dostávám 2 jízdenky. Na otázku vrácení peněz luskne řidič prsty dozadu, a tak pokorně jdeme. Ještě než se rozjedeme, tak luskne prsty dopředu a kývne na mě, dostanu zbylé 2 dolary.Tak to jsme nečekali. A už jedeme v ruce s plánkem jednotlivých budov, jak nám je Lenka názorně nakreslila. Míjíme nejrůznější budovy od těch luxusních až po ty nejjednodušší z dřevěných prken a plechu. Kolem dokola všude palmy a tropické rostliny a navíc většina cesty do Hastings, kde budeme ubytováni u Lenky v bytě, na předměstí hlavního města Bridgetownu, vede kolem úchvatného tyrkysového moře. Tak přesně takovou jsme měli představu o tropickém ráji. 
Míjíme KFC (náš hlavní orientační bod), zazvoníme na řidiče zatažením za plandající špagát, ozve se táhlé zakvičení a řidič prudce zastaví tak, že Mates zezadu autobusu doběhne skoro až k řidiči. S neuvěřitelnou slastí vystupujeme (se všemi našimi zavazadly) a už si to štrádujeme kolem popelnice s vysokým stromem (Lenčin popis trasy), za nímž se skutečně skrývá místo našeho pobytu - residence Mapel Gardens.
V rychlosti vybalujeme jen ty nejnutnější věci (plavky, ručník, šnorchl) a běžíme k moři, které je vzdáleno asi 200 metrů. Matesovi se tahle pláž moc nelíbí, a tak jdeme ještě dalších asi 400 metrů k hotelu Accra, kde je nádherná, stejnojmenná pláž. Z vody po celou dobu ani nevylézáme (má takových 28 stupňů) a setrváme v ní až do západu slunce, který je přímo uchvacující (Matýsek říká, že má jedovatý barvy). Na pozadí roztrhaných mraků temně modře-fialovo-rudě-růžová obloha. Na zpáteční cestě v obchodě kupujeme mléko, vodu a kondenzované kokosové mléko, které je neskutečně sladké, ale zároveň i tak vynikající. Připravím tedy kokosový mléčný koktejl, po kterém se Mates může, jak se říká, umlátit. Ačkoliv je teprve sedm hodin místního času (nutno podotknout, že u nás je o šest hodin více, tedy jedna ráno) uléháme po náročném dni znaveni na lože za velice prapodivných zvuků - viz video.
Pokračování Karibská cesta 2004 (Barbados & Dominika) - díl 2
videoNoční zvuky Barbadosu
