Próza a příběhy - Vážné téma

Válka

Co mi říká válka...

x.x. xxxx, stát Xxx
Drahý otče! Poslední Tvé pohlazení a polibek na čelo. Vzal jsi mě do náruče a zašeptal: „Čekej! Jdu hájit pravdu a bojovat za naši vlast!“ S pýchou jsem Tě objala kolem krku. Ve dveřích ses na mě a na maminku ještě otočil a usmál se: „Pamatuj, tvůj táta je hrdina!“ A tak jsem chodila se vztyčenou hlavou po světě. V noci jsem snila o tom, jak bojuješ proti zlým pánům. Nade všemi vítězíš, a pak je zavíráš do vězení. Raněným kamarádům pomáháš a děti s maminkami vodíte do bezpečí, aby se jim nic nestalo. Představovala jsem si, jak večer hraješ s ostatními vojáky karty a píšeš mi domů dlouhé dopisy. Malovala jsem obrázky, na kterých ses usmíval v krásné uniformě a v ruce jsi držel velkou zbraň, která Ti tak moc sluší. Do rohu jsem vždy přikreslila naši národní vlajku, jak jsi mě to učíval. Mé panenky byly princeznami a Tys je jezdil do cizích zemí zachraňovat. Byl jsi nejstatečnější voják ze všech! Každé ráno měla maminka puštěný radiomagnetofon a já tajně poslouchala za dveřmi. Slyšela jsem hlas našeho pana prezidenta. Všem lidem oznamoval, aby se nebáli, že je země v dobrých rukou. Musí to být moc chytrý pán. Ví, co je správné a všichni ostatní ho poslouchají. Snaží se, aby se naší zemi vedlo dobře a aby neposlušní lidé byli potrestáni. Vážila jsem si ho stejně jako Tebe a byla šťastná, že jsem se narodila v této zemi. Jednoho večera seděla maminka zase u stolu a já pozorovala její slzy, jak dopadají pravidelně na krajkový ubrus. Chtěla jsem ji utěšit, ale netušila jsem, co mám říci. Zatáhly jsme všechna okna a ležely potmě v jedné posteli. Plakala jsem s maminkou a nevěděla jsem proč. Pak jsem zaslechla nepravidelné rány a naší temnou místnost občas osvětlil paprsek světla. Maminka se hrozně chvěla. Rány byly čím dál hlasitější a osvětlování čím dál častější. Mlčela jsem. Bála jsem se a nevěděla čeho. „Tatínku, proč tu nejsi s námi?“ opakovala jsem si pořád v hlavě. A pak se spousta věcí seběhla v děsivém sletu. Někdo prudce otevřel domovní dveře. Mužské hrubé hlasy se střídaly s obrovským křikem. Maminka mě popadla za ruku a utíkala se mnou na půdu. Stoupaly jsme po schodech a pak uslyšely pomalé kroky. Svoji hebkou rukou mi zacpala ústa a silně přitiskla ke zdi. Bála jsem se, že mi chce ublížit. Pak následovala další rána. Jenže tahle byla nejhlasitější. Cítila jsem, jak maminka sebou trhla. Za jejími zády se ozvaly mužské hlasy. Byla to zvláštní řeč. Nikdy před tím jsem ji neslyšela. Muži odešli a já ucítila něco mokrého a teplého na svých zádech. Maminka se posadila na schody. S hrůzou jsem pozorovala, jak se její voňavá a bílá halenka mění do ruda. „Maminko? Co se ti stalo?“ zašeptala jsem. „To… to nic, holčičko! Budu v pořád… pořádku. Slib mi, že… že se schováš na půdě a počkáš tam na naše… našeho vojáka.“ „Slibuji! Ale co bude s tebou? Někdo ti přeci musí pomoci!“
„Ne, holčičko. Já už musím do nebe. Mám tě rá…“ Zavřela oči a ulehla na schody. Seděla jsem dlouho u ní a hladila ji po bledém obličeji. Plakala jsem. Moc jsem plakala. Z chodby ke mně zase přicházela ta podivná řeč. Pochopila jsem, že nechci-li jít do nebe, musím se schovat. Utéci před těmi hroznými pány. Schovala jsem se na půdě za starý koš. Škvírou v podlaze jsem pozorovala, co se děje pode mnou. Stáli tam vojáci, ale neměli stejnou uniformu, jako Ty. Tahle byla modrá.
Modrý panáček hnal před sebou našeho pana domovníka. Pan Bureš si klekl na kolena a začal se modlit. Kníratý voják chopil do ruky stejnou zbraň jako nosíš Ty. Zvedl ji až před obličej a potom… Bum! Pan Bureš nebyl zlý člověk. Občas mi huboval, když jsem měla boty od bláta, ale jinak byl moc hodný. Teď tu ležel na zemi jako maminka. Třásla jsem se a polykala slzy. Ta tolik přitažlivá zbraň mi teď naháněla hrůzu. Jedna její rána vzala člověku život. Ten hrozný voják se naklonil k panu domovníkovi a sundal mu hodinky. Druhý začal ze starého saka odtrhávat knoflíky a třetí okradl pana Bureše o boty. Čtvrtý voják začal na ty ostatní křičet. Zrak mu však sklouzl na schody, kde ležela moje maminka. Strhl jí z ruky zlatý náramek, který jsi jí daroval k narozeninám. Potom jí začal odtrhávat knoflíky na halence… To už jsem nevydržela! Utíkala jsem pryč! Bylo mi jedno kam, ale hlavně pryč od těch zlých vojáků. Běžela jsem napříč půdou, dolů přes schody, až jsem doběhla na malý balkónek. Chtěla jsem se ukrýt na dvorku, kde jsem si hrávala, ale… V obrovské tmě se ozývaly výbuchy a křik lidí. Každé osvětlení přinášelo mému zraku strašlivý pohled. Seděla jsem skrčená na balkónku a pozorovala, jak lidský děs střídá bolest. Matky tiskly své uplakané děti na hruď a utíkaly, ale sotva uběhly pár metrů, padaly k zemi. Muži bojovali statečně, ale proti ohnivým koulím byli bezmocní. Některým lidem chyběl kousek těla a jiným zase oblečení, které jim kradli vojáci. V některých tvářích s vytřeštěnýma očima jsem poznávala naše známé. Nevím, jak dlouho ta hrůza trvala. Bylo mi zle a chvěla jsem se zimou. Nemohla jsem se postavit na nohy. Vím jen, že pak bylo už jen ticho. Občas se ozvalo slabé bolestivé zasténání a kousek ode mě praskal oheň. Kolem umírali lidé. Nevinní lidé, kteří se radovali, chodívali na procházky, jezdívali na kole a každou neděli se modlívali v kostele.Proč museli zemřít? Co provedli? Ach, táto! Teď mi odpověz!

Co následovalo potom, netuším. Probudila jsem se u babičky. Ta seděla u mé postele a pořád opakovala: „Chudák sirotek, chudák sirotek!“ Babička se mnou moc nemluvila a já dlouhých osm měsíců nepromluvila vůbec. Jako třináctiletá jsem musela přijmout, že zažívám válku. Skutečnou válku. Tohle nebyla hra s panenkami. Celé noci jsem nespala. Budila jsem se každou chvilku, jelikož mě strašily obrazy toho, co jsem viděla. Bála jsem se zavřít víčka, a tak jsem dlouho do noci přemýšlela. Naučila jsem se, že každá země má svoji barvu, svoji vlajku, svého prezidenta, svoje zvyky, svoji řeč a tudíž i svoji pravdu. Všichni si ji chtějí hájit. Ale čí pravda je pravdivější? Možná proto se válčí. Nevím.
Ale jedno vím jistě! Ty, Ty nejsi hrdina! Bereš dětem maminky a tatínky. Vykrádáš jejich byty a ničíš mi sny. Pácháš to samé, jako ti odporní modří panáci! Bráníš svoji zem? Ano, ale tím, že tu druhou úplně zničíš. Proč nejde, aby byl každý spokojený s tím, co mu život nadělil? Proč chce víc? Proč brání druhým ve štěstí a utiskuje je? Proč???

Mé první slovo přišlo, jak už jsem Ti říkala, po osmi měsících. Na náměstí přijel pan prezident, aby všem slavnostně oznámil, že jsme válku vyhráli a uhájili svoji zem. Pár vojáku vyznamenal, lidé jim tleskali a začali se rozcházet do svých domovů. Pro tohle musela zemřít moje maminka?! Pro tohle?!
„Vrahu! Vrahu! Vrahu!“ křičela jsem jako smyslů zbavená na toho navoněného pána. Nikdo si mě nevšímal. Babička mi ucpávala ústa a poručila mi, ať se usměji. Válka skončila.

Ale tak sis to přál, ne? Všichni očekávají váš návrat. Nevím, jestli se mám radovat. Ta představa mě děsí. Ale jsem Tvá dcera, a proto Tě ctím jako svého otce. Xxx


Tento dopis mému otci nikdy nedošel. S výpravou se nevrátil. Od jeho spolubojovníků jsem se dozvěděla, že zahynul na nepřátelském poli. Odpustila jsem mu. V mém srdci se totiž nachází i jiná slova – mír a láska.

Autor: cinderlee
Editor: Marcela
Vytvořeno: 23.01.2006 12:12
Poslední změna: 23.01.2006 12:12

RSS

Hodnocení: 0.00 (0x)
5-skvělé
4-dobré
3-průměr
2-nic moc
1-nepovedené



Copyright © mars69 2000-2021, webmaster@people.cz