Próza a příběhy

Jak jsem přestal kouřit

Přiběh pro notorické kuřáky a sukničkáře

Je krásná sobota. Vyklepal jsem z krabičky cigaretu a vyklonil se z okna. Na stole chladla výborná ranní káva, ale přesto jsem cítil, jako by něco nebylo v pořádku. Kolem prošla maminka s uřvaným dítětem v jedné ruce a s kyticí v druhé. Růže i z dálky vypadaly už trochu unaveně...růže, co mi to jen připomíná. Uvažuju nad tím, proč uvažuju nad růžemi. Dopil jsem kafe a usoudil jsem, že další cigareta mi to určitě připomene. Ouvej. Cigarety došly.
Převlékl jsem se a vyrazil koupit kuřivo. Bohužel, v sobotu po ránu, kolem 13:00, jsou už všechny obchody zavřené a restaurace ještě neotevřely. Do centra se mi jet nechce. Trochu bezradně jsem se zastavil u opuštěných stánků. Vztekle jsem kopnul do stěny jednoho z nich a uvnitř něco spadlo. Něco bílého a hranatého. Že by bomba? Nebo heroin? Nebo...nechce se mi věřit vlastním očím. Na zemi leží 2 krabičky plné cigaret zabalené ve zbytku papírového obalu. Pravda, značka mi není úplně známá, ale když je na nich lev, tak určitě budou pro krále. Hned jsem si jednu zapálil. V kapse mi pípl mobil, jakože mi něco chce říct. Dvěma mocnými šluky dotáhnu cigaretu a vylovím mobil. „Ja to tak nemyslela. V 16:00 budu na zastavce na ceske. Porad te mam rada. Marus“. Přečtu to ještě několikrát a na oslavu vítězství hrábnu do krabičky a připálím. Věděl jsem to, jsem génius. Nejvíce mě o její totální kapitulaci přesvědčilo poslední slovo „Marus“. Jmenuje se totiž úplně jinak, jenže já ji od samého začátku říkal Maruš. Finta všech fint, všem říkám Maruš. Člověk by nevěřil, jak si tím ulehčí život. Pravda, zpočátku na to neslyšela, ale pak si zvykla. Všechny si zvykly. Labužnicky vydechnu poslední proužek dýmu a rovnou vyklepnu další, musím promyslet další postup.
Odepsat nebo neodepsat? Naťukal jsem něco jako:“ Jestli mi to vyjde, tak tam budu taky“ a stisknul tlačítko se sluchátkem. Vzápětí mi milý hlas oznámil, že nemám dostatečný kredit pro uskutečnění požadovaného spojení. Dost mě to vytočilo, ale po další cigaretě se cítím zase v pohodě. Došla mi další SMS. Doufám, že si to nerozmyslela.
„Cekam na tebe v pelisku, dojdi co nejdriv. Marus“ Ha, už vím, co jsem ráno zapoměl. No jasně. Mám spicha s Maruš II. Jenže to sebou musím pořádně hodit, abych to všechno stihnul. Ve spěchu dokouřím, zahodím prázdnou krabičku a letím domů se trochu upravit. Doma jsem si uvědomil, že bez dokonalého plánu a železné kázně to nemůže klapnout. Uvařím kafe a další půlhodinku věnuji pečlivé přípravě harmonogramu setkání s Maruš. Pořád mi chybí asi 30 minut a to i když se budu ovládat a vypustím obvyklou pětiminutovou kritiku jejích trpasličích pudlíků. Ve 14:30 jsem se podíval na budík a zděsil se. Plýtvám časem na teorie a praxe uteče. Energicky jsem zamáčkl nedopalek a vyvětral. Vzduch v pokoji má barvu londýnské mlhy nebo se mi dělají mžitky před očima. V 15: 30 jsem dorazil na Českou, odkud je přes dvě ulice a jeden park k Maruš II. Teda, teoreticky. Prakticky před výlohami bloumá Maruš I. Příliš pozdě jsem ji identifikoval. Řidič nemilosrdně zastavil tramvaj dveřmi přímo proti ní. Už mě uviděla a tak vystupuji přímo do její náruče. Nadšeně drmolí: „No, víš, já jsem neměla co dělat, a tak jsem si řekla, že se trochu podívám po obchodech a tak.“ Jo, to ti určitě budu věřit. Nemohla ses dočkat a máš strach, abych nezmizel. Ostatně před takovou stíhačkou by se nebylo čemu divit. Nahlas ovšem pronesu nonšalantním tónem dobře vychovaného gentlemana: „Víš co, sednem do někam do kavárny. Vypadáš unaveně.“ Z mé strany se jedná o poněkud riskantní krok, kavárna je kousek od domu Maruš II, ale v dané chvíli mě nenapadl lepší způsob, jak ji ještě dneska vidět. Jenom téhle se budu muset co nejrychleji zbavit. Alespoň pro teď.
Podcenil jsem slovní zásobu a kadenci své bývalé současné. Za hodinu a půl jsem se dostal ke slovu dvakrát. Poprvé jsem řekl obsluze: „kafe a popelník“ a podruhé Maruš: „Já vím, žes byla rozčilená.“ Kouřím jednu za druhou, protože doufám, že ji začne kouř štvát a zmizí a taky proto, že kdybych se nedržel cigarety, musel bych ji uškrtit. Jenže Maruš si zapálila jako by to byla dýmka míru, jakýsi symbol obnoveného vztahu. Tak obřadně dýmáme a ona mluví a mluví. V 17:00 jsem ji přesvědčil, že opravdu nechci slyšet, jak šly s kamarádkou na Pána prstenů. Asi to pochopila jako dokonalou zradu, protože mě začala vyslýchat, kam spěchám. To ji tak budu vykládat. Rychle jsem zaplatil, ujistil ji, že ji určitě zavolám, a vydal se na opačnou stranu od domu Maruš II. Mám dojem, že mi vidí až do žaludku, a já nemám náladu na nějaké komplikace. Oklikou přes jednu ulici jsem se dostal k vytouženým dveřím. Sotva jsem se příbližil ke zvonku, začali uvnitř na chodbě vyvádět pudlíci. Úplně se mi z nich udělalo špatně. Jejich panička mě přivítala trochu uraženě. Měla na sobě jakousi novou, poloprůhlednou košilku. Asi jsem ji nechal čekat příliš dlouho. Na chodbě na poličce stála váza a v ní obrovská kytice růží. Málem jsem se složil. Maruš má dneska narozeniny a ještě včera se o tom zmiňovala . V tom oblečku-neoblečku, co má na sobě, mi připomíná jednu slečnu z hodně pánského časopisu, co nabízela, že zájemcům zašle své spodní prádlo. Bohužel, tato vzpomínka mi zcela brání konstruktivně myslet, jak z toho ven. „Tak všechno nejlepší k tvým narozeninám,“ začínám jásavým tónem a upřeně se dívám na její ramínko košilky, jako bych z něj mohl vyčíst, co mám říct dál. „Chtěl jsem ti dát něco neobvyklého. Něco, co by ti mě připomínalo, vždycky a všude.“ Pomalu jsem si začal rozepínal kostkovanou košili. Hlavně se jí to musí podat přesvědčivě. „Když se do ní oblečeš, bude ti připadat, že jsem s tebou.“ Vítězoslavně jsem přes její ramena přehodil svou oblíbenou košili. Nikdy nepochopí, čeho jsem se pro ni vzdal. Něco mě začalo pálit do prstů. Zamáčknu čoudící nedopalek do jakési misky na botníku a vyčkávám, zda se rybička chytí. Její oči se svezly po mé ruce a zůstaly upřené na špačku. No, dobře, mohl jsem to vyhodit do koše. Tichým, dokonale ovládaným hlasem se konečně ozve: „Odkdy používáš rtěnku?“ Teď zase zírám na červenou skvrnu na na žlutém zbytku já, ale než stihnu něco vymyslet, křikne Maruš na ty své kudrnaté bestie:“Lumpíček, vem si ho!“ Vzápětí mi na každé noze visí jeden pes a jen koutkem oka zahlédnu, jak jako královna mizí v obýváků a mou milovanou košili háže do bojového ringu. To mě zachránilo. Pudlíci usoudili, že kus hadru je jednodušší kořist než já a dali mi čas vyběhnout na chodbu. Doběhl jsem až na zastávku a schváceně se opřel o reklamní vývěsku s plakátem varujícím před AIDS. Jakási důchodkyně si mě znechuceně prohlíží. Pod jejím pohledem se začínám cítit nesvůj, přece jen nejsem zvyklý chodit po Brně nahoře bez. Zaujmu nekompromisní postoj a s rukama vraženýma v kapsách lehce podpírám kandelábr. Vtom mě přepadl příšerný kašel. Důchodkyně raději opustila lavičku a šla si sednout o kus dál. Na její místo přibyl ramenatý vazoun, taky bez trička, který se zájmem pozoruje, jak sebou mlátím. Hmátnu do kapsy pro krabičku královských a v pauzách, kdy se nadechuji se snažím jednu vytáhnout. Jenže se mi tak klepou ruce, že při škrtnutí zapalovačem vysypu kamínek na zem. Chlapík z lavičky se svezl do dřepu a pomáhá mi jej hledat. Po chvíli mě poplácá po rameni a usměje se: „Nech to bejt“, a vytáhne sirky. „Špatný den?“, pokračuje zatímco mi připaluje. Jeho ruka už na mém rameni zůstala. První ani druhý pokus se sirkou nevyšel, docela fouká. Trochu se pootočím do závětří a na druhé straně ulice vidím Maruš před kavárnou. Vypadalo to, že i vlasy ji ve větru ztuhly překvapením. Pak pořád s očima upřenýma na chlapíka a na mě nastoupila do trolejbusu a odjela. Odmítnu pozvání na pivo, věnuji maníkovi zbytek cigaret za to, že jsem zklamal jeho naděje a nasedám do první tramvaje. Celou cestu se snažím uklidnit žaludek Je mi příšerně špatně, asi ze stresu. Doma si uvědomím, že jsem ráno našel dvě krabičky cigaret a teď nemám žádnou. Je mi ještě hůř. Jdu spát.
Je krásná neděle. Sedím u okna, před sebou výbornou ranní kávu, přesto se necítím vůbec v pořádku. V mobilu mám dva zameškané hovory, oba od mámy. Došly mi tři SMS. Všechny od mámy:
19:42: Potkala jsem Helenku. Pry uz o ni nestojis. Nechces mi neco rict?
20:17: Porad jsem tvoje mama ktere se muzes sverit i s takovymi vecmi!
21:06: Prijd i se svym pritelem zitra na obed. Rada ho poznam.
Už zase je mi zle.

Autor: Elle
Editor: Lenka
Vytvořeno: 18.08.2004 10:09
Poslední změna: 18.08.2004 10:09

RSS

Hodnocení: 3.26 (19x)
5-skvělé
4-dobré
3-průměr
2-nic moc
1-nepovedené



Copyright © mars69 2000-2021, webmaster@people.cz