Myšlení x city

Tak kdo je vítěz?

„Myšlení nám umožňuje snadněji dosáhnout našich cílů“ Tak zní definice myšlení ze sociologie. Hezký. Kéž by to byla pravda. Myšlení je příliš slabé, slabé proti citům. Ty vyhrávají. Pořád a na celé čáře. A jsou to jak city kladné, tak záporné a myšlení se pak jen snaží nějak napravit to, co ty city způsobily. Ale je to chabá snaha.
„Bojím se bezmocnosti“ řekl Kdosi. Copak nejsme všichni v jistém smyslu bezmocní? Jsme zrnka písku v poušti, zmítaná masou, davem, a ještě to považujeme za součást života. On udělal tohle, měla bych to udělat taky, dělají to všichni, je to „normální“.
A zas Kdosi řekl „Nikdy bych nechtěla někomu vědomě ublížit, udělat něco špatného či podraz“ Taky hezký. Vracíme se zpátky k citům, protože to já bych taky nechtěla, ale…Ale! Máte někoho rádi, pak se něco zvrtne, vy něco řeknete. V tu chvíli vás nezastaví svědomí, neřekne Zadrž! Vždyť je to tvůj přítel! Neřekne to, protože teď vítězí city, nenávidíte ho. Problémy se vyřeší, vše se srovná, jste zas přátelé…a podraz je na světě. Vědomě jste ublížili někomu blízkému, udělali jste mu něco špatného. Je pozdě. Ale existuje někdo, koho nikdy nezradím. Ten člověk jsem já. Já. Dělám totiž všechno podle sebe, jak mě se to líbí, jak já chci. A ubližuji tak ostatním. Pak je mi to líto. To jsou ty city. A následně se objeví myšlení. Začnu nad tím přemýšlet, samozřejmě – na nic nepřídu. A tak to obracím ze všech stran, doleva, doprava, naruby a zpět. Nespím. Myslím. A pak že myšlení člověku něco usnadňuje! Já jsem nic nevymyslela. Cítím se strašně bezmocná…s tím se nedá žít. Sbohem..