Próza a příběhy

Vše o mé pohovce

Jednoho krásného listopadového dne jsem stanul na prahu svého nového bytu. Paprsky světla pronikaly do prázdné místnosti skrze okno. Otevřel jsem ho, a nechal proudit čerstvý vzduch dovnitř. Pozoroval jsme přitom děti, jak si v parku hrají se psem. Nádhera. Procházím bytem a všude je cítit novota. Mám pocit, jako bych byl omámený.Každý z vás ji může cítit. Stačí si koupit knihu, listovat v ní a přičichnout k jejím stránkám. V papírových krabicích mám zabalené všechny své věci. Všechny vzpomínky. Dobré i zlé. Fotografie svých přátel i nepřátel. Oblíbený hrníček. Vánoční ozdoby. Knihy, které jsem nenáviděl a teď je tolik miluji. Na vybalování nemám sílu. Teď ne. Mám chuť se jen tak tiše procházet městem. Bezcílně a sám. Podzimní vítr si pohrává s větvemi stromů, které setřásají poslední zbytky listí. Viděl jsem snad všechny odstíny žluté, hnědé a červené. A každý byl jiný. Jedinečný. Je to kouzlo, které ovládá jen příroda. Vítr zesílil a začal zvedat pestrobarevné listí. Prošel jsem parkem až k náměstí. Míjím kavárnu, ze které voní čerstvé koblihy. Trh s ovocem a zeleninou, kde se lidé dohadují na ceně jablek. Žebráka schouleného do klubíčka a prosícího a pár drobných.
Procházím kolem výkladní skříně a koutkem oka pozoruji vystavené zboží. Náhle jsem uviděl něco, co mě donutilo zastavit se a prohlédnout si to. Je nádherná. Musím ji mít. Vcházím do nevelkého obchůdku, ve kterém se tísný spousta nábytku. Židle vyřezávané ze dřeva, čalouněná křesílka, obrovské skříně, starodávné komody. Nic z toho mě ale nezaujalo tak, jako pohovka stojící ve výkladní skříní. Byla to láska na první pohled. Naivní a bláznivá. Ihned jsem vyhledal prodavače a oznámil mu, že ji kupuji a ještě dnes ji chci mít ve svém bytě. Stojím u okna a pozoruji, jak šero zahaluje vše, co je ve dne tak krásné. Nákladní auto parkuje před vchodem do mého domu. Jsem vzrušený touhou zase jí spatřit. Cítím, že je blízko. Zvonek u dveří. Dva muži v montérkách vynášejí mou pohovku z výtahu. Nasměruji je doprostřed místnosti, kde ji opatrně pokládají na zem. Je zabalená v igelitu a ještě má na sobě připevněnou cenovku. Hned ji vysvobodím, aby mohla volně dýchat. Stojí teď přede mnou v celé své kráse a já se odvažuji poprvé ji pohladit. Je hladká jako samet. Měkká jako mech zkrápěný ranní rosou. Neposkvrněná jako panna. Žasnu nad jejími křivkami. Je tak dokonalá. Pohrávám si s myšlenkou posadit se na ni. Chvíli váhám, nechci ji přece ublížit. Ale neodolám. Opatrně usedám. Cítím jak se prohlubuje pod mou tíhou. Neostýchám se a schoulím se do polohy embrya v matčině lůně. Ztěžkla mi víčka a já spokojeně upadl do spánku. To byla naše první společná noc.
Rozhodl jsem se, že ve svém bytě nechci žádný zbytečný nábytek. Žádný stůl, žádné židle ani postel. Pohovka je mi vším. Ráno si na ni vychutnávám svou kávu. Odpočívám i spím. Zároveň mě naplňuje zvláštním pocitem. Pocitem, že někoho mám a už ho nikdy neztratím. Bude se mnou prožívat dobré i zlé. Mé narozeniny, zápal plic, radost i zklamání. Až budu stárnout, ona bude stárnout se mnou. Postupem času jsou na ni zřetelné skvrny. Vzpomínám si na tu první. Bylo deštivé ráno a já jsem běžel do obchůdku na roh ulice pro noviny a čerstvé koblihy. Přestože jsem měl velký hlad, chtěl jsem si svou snídani vychutnat v teple svého domova a na své pohovce. Doma jsem se převlékl, uvařil si kávu a noviny dal na topení, aby uschnuly. Pohodlně jsem se uvelebil do své pohovky a zakousl se do voňavé koblihy s čokoládovou náplní. Byla ještě horká a jak jsem jí hltal, rozehřátá čokoláda mi tekla po bradě. Její cesta skončila na mých kalhotách a sedadle pohovky. Nejdříve jsem si toho vůbec nevšiml. Usrkával jsem kávu a pojídal koblihy. Když jsem skvrnu objevil, bylo již pozdě. Čokoláda zaschla a temný flíček ji bude navždy připomínat. Stejně tak jako stopy po červeném víně značky Merlot ročník 88, vzpomínka na vánoční večírek. A také propálená místa na opěrce ruky mají svou historii. V noci jsem nemohl usnout a tak jsem si zapálil cigaretu. Potřeboval jsem se uklidnit. Po pár minutách mi únavou klesla hlava a já se octl na prahu spánku. Popel z oharku pomalu odpadával na opěrku ruky. Ucítil jsem divný zápach, nebyl to cigaretový kouř, ale jako kdyby se něco pálilo. Prudce jsem vyskočil a sfoukával žhavý popel na zem. Kdybych si toho nevšiml, mohl jsem klidně uhořet. Jak jinak, než na své pohovce. A to mě utvrdilo v tom, že budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Patříme k sobě jako máslo na chleba, sníh k Vánocům, květiny na rakev a slunce na oblohu. Důkazem mé věrnosti budiž obtisk mého pozadí na jejím sedadle.

Autor: meesha
Editor: Michaela Patová
Vytvořeno: 27.08.2003 03:40
Poslední změna: 27.08.2003 03:40

RSS

Hodnocení: 5.00 (1x)
5-skvělé
4-dobré
3-průměr
2-nic moc
1-nepovedené



Copyright © mars69 2000-2021, webmaster@people.cz