Próza a příběhy

Šílená pouť za iluzí

Procházím se po kovově šedých oblacích, daleko od všedního světa, jehož sledování mě nudí. Pomalými rozvážnými kroky, jež jsou mi v mých těžkých botách skoro povinností. Odměřuji pole své působnosti. Krokuji si délku své působnosti. Krokuji si délku svého příštího dne, měsíce, roku, života...

Odtud je pohled na svět krásnější, snad ani ne krásnější jako spíše naivnější. Nepřipouštím si tu k tělu nic z toho, co bylo podnětem k odchodu ze světa přetvářky, lži, pokrytectví a sobeckosti. Místo s lidmi pohrávám si s myšlenkami. S myšlenkami, které neprošly cenzurou, snad jen tou mou, soukromou… Už se je nebojím vyslovit, pasovat na slova, věty a úvahy zpečetěné a odeslané mým hlasem kamsi do neznáma, na adresu bez údajů v průsvitné obálce.

Mé tlukoucí srdce, jež ničím nerušeno odezpívává notoricky známý kus ze svého stereotypního repertoáru, ukrojí krajíc z již zevšednělého chleba, kterým však už neobalamutí chuťové pohárky, toužící po něčem novém, toužící naplnit až po okraj vínem neznámé chuti. Vysát šťávu z panenských hroznů, jež vnesou vzrušení do rajsky poklidné zahrady!

Roztoužené srdce neobytně naléhá, vymýšlí si stovky pádných argumentů, kterými by uchlácholilo neoblomnou duši. Ta nalézá sama sebe, až po krk zabalená v sobeckosti prochází stádiem seberealizace. S klapkami na očích, zahleděná do sebe, třídí myšlenku po myšlence bez ohledu na to, zda cenzurou prošla či nikoli. A nyní se má vzdát tohoto přepychu?! Myšlenky tak pracně očištěné dát opět v šanc dalšímu případnému poskvrnění?!

Do sporu s poblázněným rudým dobrodruhem se jí však nechce. Je zbabělá a vystrašená. Rozněžnělá klidem dosud laskajícím její spánky není připravena na souboj, který jistě nastane, nepodvolí-li se dobrovolně.

Obavy svírající její hrdlo nakonec popustí uzdu a souhlasem, jež nesměle vyšel z pomyslných rtů, dávají vzniknout novému příběhu. Inkoustem stvrzené popření své vlastní způsobilosti.

Srdce tak v neutuchající euforii opájí své hrdlo prozatím jen historkami o nepopsatelné chuti nadcházejících, zaručeně krásných časů.

Co mám však dělat já? Srdce se zbláznilo, duše se zbaběle podvolila, snad nezbývá mi než ji následovat. A tak jako prevenci proti vnitřním nepokojům usedám na okraj svého vysněného království a spouštím udici do moře plného podivných ryb. S předpojatou trpělivostí Hemingwayova senilního starce si do poslední chvíle užívám bezstarostnosti v mé rajské zahradě bez předsudků.

Podle mého očekávání na sebe první příležitost nenechala dlouho čekat a způsobem, jakým se vrhla po návnadě, překonala jistě i tu nejdravější štiku. Pod bedlivým dohledem svého tepajícího strážce zaťala jsem proklatě odolný háček do útrob svého osudu. Ani jsem se nepokoušela bránit síle, se kterou jsem byla zbavena své královské koruny. Nedobrovolná kapitulace. To, co se utvářelo po staletí, ztratilo smysl v jediné vteřině!

A tak s vystrašeným výrazem v tváři proplouvám ovzduším s příměsí smogu ochuceného obávaným douškem pokrytectví v každé jeho části. Ještě naposledy, paradoxně omilostněna dravcem bez citu, smím se dotknout oblaků mého uspokojení, mých důvěrníků bez výčitek k případné ventilaci mých zvrácených myšlenek, k ventilaci do ticha... Jen s těžkým srdcem opouštím svůj domov bez oken. Tudíž nikdy nemohlo dojít k tomu, aby případná bouře roztříštila výplň otřásajících se tabulek na milion proklatě nebezpečných střepů, na milion různých důsledků nesmyslných průtrží mračen, jež mi nyní, společně s mnoha dalšími nástrahami lidského světa, budou denním chlebem...

Ani přes tyto nástrahy nepřestalo mé srdce toužebně prahnout po velice dlouho očekávaném dobrodružství a s jásotem nechává se inspirovat ďábelsky zaklesnutou návnadou v ještě ďábelštějším chřtánu terče mých výčitek. Jako blesk pokořili jsme hustou vlhkou mlhu, vlhkou z mých slz štěstí... Mlha pokořena mnou, nadšeným chrabrým rudým rytířem a zbabělým jeho druhem v pozadí – třemi mušketýry bez rozdílu, však naprosto odlišnými. S neoficiálním čtvrtým v čele pádíme vstříc dalšímu vítězství…

Však bez kordů a potřebné sehranosti vrháme se sepsat další román, přepsat dějiny činem dosud nepoznaným. Z nenadání však začíná ten neúnavný plnokrevník z nejušlechtilejších stájí zvolňovat tempo, konečné mne nechá nadechnout se a strávit tak velice zvláštní, bleskurychlou jízdu, při níž jsem nestíhala přemýšlet o všem, co se děje, kam se to nedobrovolně řítím Z velmi pomalého klusu úplně zpomalí, ďábel, jenž za ohlávkou schovává se, otočí svou mohutnou hlavu dozadu a svým uslzeným zrakem, černým jako uhel, dává i najevo kromě své únavy to, že už je čas sesednout. Vystoupit z lodi, smočit vlastní nohy v nejistotě, orosit unavené spánky a poradit si se zmatkem, který ještě stále koluje uvnitř mého těla.

S nenávistí a vděkem zároveň opouštím uřícené zosobnění mé nejbližší budoucnosti a z velikých zubů vyjímám pomyslného červa, kterého mi skutečný čert byl dlužen! Zmateně, s pokusem o úsměv, poplácám ho po bocích zohyzděných ostruhami mých obav a on, jakoby mi porozuměl, rozhýbat opět své šlachy a zmizel kamsi do ztracena.

Nyní tu stojím zcela osamělá, vlastně nestojím. Vznáším se, udržují mne křídla, která mi, aniž bych to zaregistrovala, narostla na zádech! Jsem snad anděl??? Ne, já nemohu být anděl! Anděl přec nepodstupuje žádná rizika, aby se vyrovnal se sebou samým! Anděl je symbolem nadpozemské vyrovnanosti! Snad jsou mi ta křídla darovaná z lítosti, aby můj dopad na zem nebyl tak krutý. Mám si snad smrt vychutnat pomalu, do detailu, se vším, co ke "správnému odchodu" patří?! Ó, díky, neznámý mesiáši, jenž jsi mne obdaroval touto nemilosrdnou výsadou! Na jakou adresu mám odeslat děkovný dopis? Tak nebuď skromný a odhal svou pochopitelnou roušku tajemství! Jistě jsi zahrnován tisíci díků, písemných či ústně podávaných, přímo od srdce! Utápíš se v dopisech psaných rukou, třesoucí se nad vlastním osudem.. Tak odhal přece svou zapřísáhlou identitu!

Nepotřebuji však ani papír, ani tužku, Žádný hlas mi nesdělil původ svého zdroje, nemohu rozpoznat tón, jímž se vyznačuje.Tón ticha, který se líně rozprostírá všude kolem, dává vzniknout nostalgii, se kterou se otáčím za svou nádherně osamělou samotou. Nostalgii, která se však opírá pouze o zeď samoty, přes kterou se nelze dostat dál, bádat v krásách mého života před poznanou zahleděností toužebně hýčkanou ospravedlňovanými obhajobami.

Neexistovalo snad nic předtím? Narodila jsem se do přepychu epikureismu? Odkojená samotou, usínající pod přikrývkou ušitou z vlastních ideálů? S hlavou složenou na polštáři nadýchaném těmi nejsladšími sny?

Odkud by se tedy vzal strach z neznáma? V "zemi" plné ideálů přece neexistuje strach. Tudíž jsem již musela mít tu čest seznámit se s hnisavou kurtizánou pod černou kápí!

Jsem člověk a patřím do světa lidí, odkud jsem záhadným způsobem vyoperována. Nepotřebný orgán darovaný k transplantaci, který nyní touží po návratu. Začínám rozumět zvídavému srdci a závojem touhy otírám slzy stékající po vybledlých tvářích.

Nesměle zamávám křídly, která mě stále drží "nad vodou" a bez jakéhokoli tušení, jakým směrem se mám dát, opouštím svou zemi fantazie.

Velice silnou vrstvou oblaků, zaručenou ochranou, dostávám se k jádru věci. Tasím kord a štítem, přičarovaným stejně záhadně jako křídla, odrážím případné nebezpečí, číhající pravděpodobně za každým rohem. Polykám a opájím se smogem, zplodinami vypouštěnými továrnami na sny, k jejichž uskutečnění přispívají miliony pilných mravenců. Z těžkého omamného vzduchu, docela jiného, než "tam nahoře", vytvářím protilátky. Do tlakových lahví, nalévám víno příjemně nahořklé chuti.

Opatrně, s rozvážností, bez zbytečného unáhlení, mávám spolehlivými křídly. Nyní však toužím po vzrušení, chci se mu vyrovnat, chci překonat nejrychlejšího z antracitových lipicánů a nesrovnatelnou rychlostí objevit vše nepoznané, či snad zapomenuté?

Rozkolísaný stav duše kompenzuji zapálením srdce, s nímž, ruku v ruce, brázdím vyprodané divadelní lože na představení Svět. Premiéra, jež zůstane premiérou i po tisící repríze. Stejně tak jakou úplněk, na který se těšíme až nám zas v určeném období předvede svou neopakovatelnou estrádu s doprovodem nablýskaných tanečnic, omývajících se každá vlastním světlem, tančících na sametově černém pódiu.

Znavená zběsilou jízdnou za životem nechávám se ukolébat oslňující září tajemného nebe. Nenacházím dost kuráže, natož síly, k přiblížení a vyhledání lůžka v nižších polohách. Pro dnešní noc ještě setrvám na již probádaném okraji objektu mé nezřízené touhy a spočinu na hvězdném loži, jež svou chladnou září bude konejšit mou vzrušenou unavenou duši.

Probuzena ranním úsvitem, zhasnutou hvězdnou přikrývkou, pokouším se dát dohromady smysl všech snů, které mnou proudily po cenou noc. Sny krásné, vášní ověnčené, však i takové, které bych o vášni mohla teprve učit… To je nápad! Založit si školu na výchovu snů, děsivé přetvářet v magicky krásné a příliš vášnivé usměrňovat do příslušných mezí tak, aby se co nejvíce přiblížily skutečnosti.

Nasycená ještě ze sny propletené noci hladovím po nových zážitcích, touhou objevovat. Nedočkavostí nemohu polknout jediné sousto, neodepřu si však šálek teplé kuráže.

Vyluhované myšlenky, naplaveniny alkaloidu, přece jen pozdvihly sebevědomí mé zakomplexované duši, s jejímž svolením opět rozvírám křídla a řítím se střemhlav dolů, vstříc novému dobrodružství, nebezpečí, vzrušení..? Cítím, že tady, někde blízko nachází se smysl mé existence. Je mi na dosah ruky a přece tak vzdálený. Prolétám okolo vysokých domů, frustrace z nánosů nebeského odpadu ve střešních žlabech léčím si pohledy do oken každého z nich. Nahlížím do osudů statisíců lidí, srovnávám je a hledám protiklady. Nesmyslná euforie sílí, spatřím-li, jak za tajemnou oponou z umělých vláken tančí štěstí za doprovodu rajské hudby lásky! Nejsem sama, kdo touží po lásce, jsem však v oslabení, jelikož lásku, kterou bych splácela úroky za sobecká léta samoty, teprve hledám.

S plachostí v duši a horlivostí v srdci pouštím se ještě blíže k poznání. Opatrnými ohyby křídel dostávám se do bezprostřední blízkosti s hlavními představiteli mých včerejších snů – s lidmi! Setkávám se spoustou zajímavých tváří. Nalézám se patrně v nějakém větším "nikdy nespícím" městě, neboť davy lidí proudící sem a tam jsou neutuchající. Pozitivum, které mi poskytuje širokou škálu kandidátů na pojetí mé lásky.

Mladí, staří, sympatičtí i apatičtí vůči všemu dění kolem, lidé úspěšní, i trosky, jež žijí ze soucitu ostatních. S těmito a ještě rozmanitějšími figurkami střetávám se tváří v tvář. Pokouším se o partii šachu, však nedávají mi jednou možnost přetvořit je alespoň trochu k obrazu svému, bez ustání proudí řekou bez ústí, bez námitek nechávají se strhnout jejím silným proudem. Dělají, že neslyší mé úpěnlivé prosby, kterými snažím se ulovit jejich pozornost. Dokonce poklekám vedle trosek bez osudu a napodobeným smutným výrazem snažím se vyvolat alespoň soucit. Však nikdo se neustrne, nepohladí mne po vlasech a vlídně se neusměje. Jsem snad vzduch? Neviditelné nic obdařené křídly???

Nemilosrdným deštěm, na rozdíl od ostatních hrabivých myší, jež nasyslily si své veškeré "bohatství" do kartónových substitutů, jsem zahrála zpět pod okapy domů, románových příběhů rozkouskovaných mezi měnící se kapitoly, archy ocejchované neslučitelnými příběhy. Pouze zde mohu vést oduševnělý dialog s bílými holuby postupně sinajícími vlivem městské špíny, z níž budují si svá hnízda. Jejímiž částečkami prachu stloukají cihly pálené cigaretovými nedopalky. Plačící nebe stává se metaforou na základě mého smutku. Vystrašená, hledím opět z výšky a odsuzuji tuto kýčovitou parafrázi na život.

Ještě chvíli setrvávám v nehybném přemýšlení o zbabělosti, svými vzápětí proklínanými myšlenkami krmím již tak dost vykrmení přitakající holuby, ze kterých neudělám nemilosrdné kritiky ať snažím se sebevíce! Neuslyším "to" z jejich úst zakončených ostrou pointou a omezených na stereotypní vrkání, to, to tolik potřebuji slyšet. Svým primitivním hrdle snad ani nedokážou improvizovat a zcela amatérsky alespoň vyloudit tóny melodie, jež by mi měla soci vnuknout.

"Mí vzdušní přátelé, odvážně flegmatičtí letci bez přilby, pudově se ženoucí za potravou, mohu vůbec považovat za své přátele ty, kteří mi nedokáží odporovat, nedokáží se mnou souhlasit, případně mě trumfnout lepšími argumenty??! Samozřejmě, že ano! Vždyť jen dík Vaší přátelské solidární mlčenlivosti uvědomuji si sama sebe, svou ztracenou existenci až dosud ochuzenou o podstatu!!! Z šedivého komatu za zaprášenou nemocniční oponou vyvstává poznání. Za nutné považuji jen to, co skutečně chci. Ať slouží to ku prospěchu ostatních či nikoli, skutečné štěstí naleznu jen na místě o kterém budu vědět, že to je to jediné a pravé."

Utápím se v euforii! Něžně, s díky dotýkám se a objímám své opeřené přátele! Ač rozněžnělá a vzrušená touhou rozdat se štěstím, pouštím svou dosavadní svatyni pod zrezivělým okapem. Chci najít ráj, ve kterém objevím nepoznané, mé štěstí se umocní na entou a něha, jíž budu v noci obdarovávat své přátele, nepozná konce! Opouštím klíčovou dírku otevřenou k ráji pro jeho dokonalé vyvrcholení.

Naposledy se ohlédnu za spícími holuby, ukončím další kapitolu napsaného románu, rozevřu již brzy nepotřebná křídla a rozletím se vstříc své životní pouti.

Intenzivní déšť, slzy z mraků mého někdejšího království, spolehlivě očišťuje zašlé město od jeho každodenních nečistot, včetně hříchů, jejichž zbabělí autoři nyní schovávají se pod spolehlivá rozpětí svých deštníků. Já však povznáším se nad tuto všední realitu, kterou přebíjím svými iluzemi o nedaleké budoucnosti. Všechno jsou iluze. Sice složitě maskované, plazící se po břiše, ale nezapřou svou identitu, díky které se svět zdá být snadnější. Všichni jsme iluzionisté, záleží pouze na každém z nás, na kolik si sebe sami ceníme a kolik jsme ochotni po sebe udělat, kolik času věnujeme sebevzdělání vedoucímu k dokonalému poznání sebe sama.

Iluzionisticky poháněnými křídly vzdaluji se od této osady zbabělců bez odvahy a motivace. S kantorem vyučujícím v nitru mé podstaty dobývám stupínku, poslednímu schodu ke složení své iluzionistické zkoušky. Veškeré "veřejné školy" pro laiky specializující se na tento obor oplývající náročností nechávám za sebou v jejich příznačné špíně.

Ke kompletnímu dokončení sbírky svých iluzí a jejich zpečetění chybí mi již jediný, poslední krok – předvést veškeré formy svého snažení na praktickém úkolu: V krajině tonoucí ve vůni rozmanitých květin, zdánlivě netknuté lidskou rukou, v energicky zelené trávě choulí se v paradoxu docela nahé mladé tělo. V bezbolestném ráji svíjí se bolestí omývanou v slzách. Je snad tato bělostně trpící snůška srdceryvných vzlyků klíčem k mému ráji??? Jsem snad já "zosobněnou" klíčovou dírkou působící bolest této bezvládné figurce svou dosavadní absencí???

Společně odemykáme bránu ke štěstí. Křídly, kterých se dobrovolně vzdávám, otírám slzy stékající z krajiny tohoto nádherného těla, ve kterém už za moment uskutečním svou jsoucnost a naše společné iluze tak přivedu k dokonalosti!

Autor: whitecrow
Editor: Andrea
Vytvořeno: 22.04.2003 05:05
Poslední změna: 22.04.2003 05:05

RSS

Hodnocení: 3.75 (4x)
5-skvělé
4-dobré
3-průměr
2-nic moc
1-nepovedené



Copyright © mars69 2000-2021, webmaster@people.cz