Je konec

o životě a smrti...

JE KONEC… Ležel teď tam, co ho položily před pár dny, kdy nemohl sám dojít do postele. Byl to malý starý gauč v malé místnosti za kuchyní. Čouhali z něj péra a nepříjemně se mu zarývaly do rozbolavěných zad. Chtěl aby to skončilo. Chtěl vysvobození, úlevu. Leží tu už pět dní.
Snaží se mu to tady zpříjemnit. Odnesly vše přebytečné. Jen ten gauč tu nechaly. Ani neví jak se tady ocitl. Vlastně neví vůbec nic. Co s ním je a co s ním bude?
Zatáhly těžké černé závěsy a rozsvítily malou lampičku v rohu místnosti. Světlo z ní mu svítilo do očí, ale neměl sílu jim to říct.
Znovu usnul a spal až do příštího dne. Zdálo se mu, že je doma. Tam, doma, co se narodil. Tam, doma, kde to tak miloval a ony mu to vzaly. Jak je za to nenávidí, ale zároveň je miluje. Jsou jediné, kdo se o něj stará. Jeho manželka a její matka. Odešly odtamtud kvůli jeho otci. Pamatuje si, jak ji neměl rád stejně tak jako její matku. A pomalu začínal nenávidět i jeho.
Zpočátku byl rád, že odešly, že už ona nemusí snášet nálady jeho otce. Ale v novém domě nenašel nic co by ho těšilo a uspokojovalo. Nenašel tam žádný pořádek, který by mu vyhovoval. Pořádek, nebo aspoň trošku jistoty, že něco je tak, jak on chce.
Musel od toho utéct. Cestoval. Jí tenkrát řekl, že kvůli práci. Ale pravda byla jiná. Peníze mu nechyběly. Měl vždy tolik, kolik potřebovali. Nemohl už déle zůstávat tam, kde nemohl volně dýchat. Odjel jen kousek na jih Ameriky, ale ani tam nenašel to, po čem toužil. Vydal se tedy do Afriky. Život tam byl jiný. Hezčí. Tady by se mu líbilo. Tady by byl schopný žít. Ale měl ji až moc rád na to, aby ji sem přivedl a chtěl po ní, aby zde byla šťastná jako on. Zůstal rok. Vydělal si i nějaké peníze. Když se vrátil domů, jen těžko ho poznala. Odstěhoval se z ložnice a bydlel v podkroví. Tam měl svůj klid. Žil si tam ve vzpomínkách na svou milovanou Afriku a dolů scházel jen velmi zřídka. Neměl o čem by si s nimi povídal. Byly pro něj cizí.
Časem si obě zvykly, že mají v domě jiného člověka a naučily se žít s ním a jeho nezájmem o ně a o svět kolem vůbec. Po nějaké době ho přestalo těšit zavírat se sám. Zatoužil po lidech a začal chodit ven. Měly radost. Vrátil se zpět k manželce a usínali si společně v náručí. Byla ráda, že ho má zpátky skoro takového, jakým býval. Měl ji rád ale neuměl to říct. Trápila se, ale nešlo to změnit.
Po roce zjistil, že si přece jen přivezl nějakou věc, která mu zůstane napořád. Byl nemocný. Ani ten nejlepší doktor si s jeho chorobou nevěděl rady. Postoupila už tam, odkud není návratu. Vrátily se jednoho dne a našly ho ležet na podlaze v pokoji vedle kuchyně. Měl zavřené oči a bílý obličej, ale dýchal. Položily ho na gauč. Za tři dny se probudil ale nemluvil. Nepoznával je a nevzpomínal si na nic. Jen věděl že jim chce něco říct. Ale co? Uzavřel se do sebe a nemohl ven. Tížilo ho to a ubíralo síly bojovat za svůj život. Věděl, že to stejně nemá smysl a tak jen ležel a tiše trpěl.
Šestý den jeho utrpení se mu udělalo lépe. Na to celou dobu čekal. Byly zrovna pryč, když vstal a došel do ložnice. Sedl si na postel a v nočním stolku přece jen našel, to co hledal. Ano, byla tam krásná a stříbrná. Vrhala mu na tvář odlesky a chladila ho do dlaní. Byla nabitá. Přemýšlel, jak by to skončil. Ale slova pro něj nic neznamenala. Nevyjadřovala nejmenší pocit. Byla jen prázdná a bez významu.
Bylo mu jich líto, když zvedal ruku ke spánku. Chvíli ještě naslouchal nádhernému tichu. Věděl, že je to naposledy. Nebyl tu rád. Nechtěl už dál žít. Smrt byla jediným vysvobozením, které měl a ke kterému mu jeho nemoc pomohla. Ale trvalo to na něj nějak moc dlouho. Už šest dní. Vlastně je přežil jen v očekávání téhle chvíle a najednou tu byla.
Zmáčkl spoušť. Konec. Neslyšel už ani ticho ani hluk. Nic neviděl, necítil, bylo pozdě něco chtít změnit. Zůstal ležet na posteli, kde dříve prožíval chvíle nádherného vzrušení. Zůstal ležet bez jediného slova rozloučení, bez možnosti návratu. Nezaslechl už ani, že se vrátily a volaly, že už doktor našel lék na jeho nemoc...