Próza a příběhy

Pokora

Vzpomínkový dvojportrét.

Alois byl chlapík staré školy, navyklý od mládí těžké práci na poli. I když doba tvrdé dřiny pominula a práci unavených lidí převzaly stroje, Alois dřel na svém statku od rána do večera po starém způsobu. Snad jediným zpestřením jeho udřeného života bylo občasné posezení v místním šenku u pěnivého moku s ostatními sousedy. To pak z Aloise spadla všechna tíživá starost o jeho políčka, která byla více než deštěm zkropena potem generací jeho předků. Svoji dřinu si předávali z generace na generaci jako štafetový kolík. Jen cíl byl vždy v nedohlednu a každý rok probíhal udřeně stejně.
Alois miloval svoji zem, miloval ji po svém způsobu. Neříkal jí to. Odváděl na ní tvrdou každodenní dřinu. Jeho svaly byli pevné, ruce šlachovité a dlaně, veliké jako uhelné lopaty připomínaly staré námořnické mapy, ze kterých bylo možno číst léta odříkání a tvrdé dřiny, ale také upřímnou a oddanou lásku k zemi. Miloval zem po svém způsobu.
Olda byl nejbližší Aloisův soused. Vídávali se jen zřídka, protože Oldovo povolání herce v krajském divadle nedovolovalo častěji pobývat na Oldově rekreační chalupě, zbudované ze starého německého statku. Oba po svém způsobu milovali malebnou vesnici, ve které v těch vzácných dnech, když se setkali, vydatně popíjeli a diskutovali v Oldově stavení. Někdy jejich sezení končili první ranní ptáci.
Nevím,co ty dva spojovalo. Oba ty své kousky země milovali po svém. A každý to své zemi říkal jinak. Uběhl čas. Alois odešel ze světa rychle a tiše, když jej při koupeli ranila mrtvice. Bez výstrahy. Olda odešel o několik let později v krajské nemocnici. Když umíral, tiskl ruku své milované ženy a jen ona v tu chvíli věděla, jak jeho krásná herecká duše v posledních okamžicích pozemské pouti zabloudila ještě tam, kde miloval svoji zem, kde ji mohl milovat po svém.

Malebná vesnice stojí a mění svoji tvář. Aloisova políčka leží ladem a odpočívají. Pro mnohé generace rodila své plody. Oldova chalupa osiřela, ožije jen tu a tam. To když se někdo uloží do velikých babičkovských peřin a při praskání dřeva v kamnech tiše usíná a snad i vzpomíná.

Oba ty své kousky země milovali po svém. Uběhl čas. Na ty dva mi zůstaly jen vzpomínky a já už dnes vím, jak uměli milovat tu svoji zem, každý po svém způsobu. Uměli dát najevo svoji lásku tiše a s pokornou úctou. A zem je s pokorou přijala.

Autor: Panda
Editor: Panda
Vytvořeno: 19.11.2001 12:00
Poslední změna: 19.11.2001 12:00

RSS

Hodnocení: 3.67 (44x)
5-skvělé
4-dobré
3-průměr
2-nic moc
1-nepovedené



Copyright © mars69 2000-2021, webmaster@people.cz