6. Pytlák

Úředník ví prd o tom, že z tý černoty má člověk nějak větší radost.

Pytlák

Víte, že na oficiálnost si Pepa moc nepotrpí. Takže když se mu v hlavě zrodil (ono taky kde jinde, i když u něho nikdy nevím, koleno bych hádal častěji) nápad, že by si mohl zachytat ryby, ani ho nenapadlo dělání nějakého rybářského lístku. To Pepa považoval za zbabělost.
"Z tý černoty má člověk nějak větší radost. Domáhat se někde úředníka neznalého věci, povolení či lístku? Neexistuje. Úředník ví prd o tom, že mám chuť na rybu a je mu úplně putna, obracím-li oči v sloup tupostí jeho, tak zřetelnou na pohled, hm sakra, co to kecám. "
K večeru se dostavujou ty nejhorší chvíle. Vzalo ho to a že půjde. Sebral vlasec, háček, nějaký starý půjčený nástroje a na zahradě za účelem návnady žížalovité vyplenil Zdeňce begonie i s astrama - její pýchu. Druhý den se jí těžko odpovídalo na otázky zvědavých sousedů, proč nechala zahradou běhat stádo slonů doprovázené parním válcem. Pepa to vzal opravdu pečlivě. Vyrval každej kousek zelenýho neřádu pevně věříc, že se Zdeňka určitě ráda a bez práce zbaví toho plevele. Jenom se divil, proč ho nechala vyrůst tak velikej při její pečlivosti o zahrádku - nyní arénu tlustokožců. Po přerytí posledního záhonu byl s prací spokojenej. Žížal měl až dost. Celkem dvě.
Vypravil se k řece. Nabodl žížalu a čekal... Probudil se právě, když mu neznámý muž klepal na rameno. Lekl se a uskočil. Když ho onen chlapík vytáhl z vody, Kulík se jen nepatrně usmál a pravil: "To nic, to nic, jen jsem zkoušel jaká je voda, jsem ekolog."
"A co ta pytlačka?" uhodí soupeř.
"Co kdé? Ježiš, kdo to sem dal? Kdež, to není moje. Přijdu, vidím to svinstvo, říkám si, no je to možný lidi, pytlačka bez pytláka. Pohotově jsem přiskočil, abych ty inštrumenty zničil, když už se ten neznaboh utopil, budiž mu voda lehká. Leč zachvátil mne spánek takzvaný nečekaný - nic netušíte a přijde bez zaklepání. Vy jste ovšem zaklepal."
"Člověče, nelžete mi, tady máte celou rybářskou výstroj."
Pepa začal porybnýmu chytře tvrdit, že podpěrák je pálka na basket. Po smočení ve vodě a přivázání ke stromu, uvěřil i tomu.
"Chlape, vždyť vy nakonec tady obtěžujete nevinnýho. To už si dobrá přírodo, sakra z tý řeky jde ale smrad, nemůže člověk ani zajít k vodě, aby ho nějakej maniak nepřepad. Ještěže jste nechtěl peníze. Já je nemám totiž u sebe. To abych si pro ně skočil domů, co? No vidíte, to mám teda štěstí, he. Poslechněte, máte vy vůbec nějakej lístek? Schválně ukažte", rozpovídal se Pepa k muži připoutanému ke keři.
"Huúúú", odpověděl porybný s roubíkem v ústech.
"No vidíte, došla vám řeč najednou, co. To já znám takový ptáčky. Nejdřív bububu, ale dojde-li na vyrovnání, nedostává se slov. Uděláme to jinak. Já si nebudu stěžovat a vy mi za to dáte jednoho kapra, co máte v síťovce. Ale nerad bych vás tu ještě jednou načapal potulovat se. Nezvládnout vás, kdo ví, co by se stalo, člověče. No tak, jdem na to, máš nějaký přání nebo že by, ale jo ušetřím vás. Dobré srdce mi nedovoluje s vámi naložit jak zasluhujete, i když pravda - kámen jsem vám už k noze přivázal. Né né, nebrečte, tak dobrej zas nejsem."
Kapra z tašky vzal a pustil do řeky. "Ochrana přírody chce svý. Ekologii zdar. Nazdar."
Teď by se zdálo, že Pepa zblbnul, když vyhodil kapra do řeky. Ale kdepak. Pepa už měl dávno vyčíhaný místečko za křovím uchovávajícím pár kaprů zdejších pytláků. Jejich dobrota Kulíka dojala, když si bral jednoho pětikiláče. Radost z dobrýho skutku propukla u pytláků až o několik hodin později. To se zrovna vraceli domů. V síťovce našli jen čtyři kapry z pěti a vedle na pařezu položený dvě koruny a třicet haléřů. V tomhle byl Pepa důslednej. Jen žádný dluhy. Pravda, cena nebyla z nejnovějších. Omlouvá ho následující...
Naposledy kupoval kapra jako čtyřletej s tátou. Od té doby má jistou nedůvěru k potulným prodavačům ryb, když ho třikrát vytáhli z kádě, kam vždy opakovaně spadnul chtějíce ho hned porcovat, jedenkrát pak klepli paličkou a prodali cizím lidem. Celou cestu k cizímu bytu neznámým mlel pořád dokola, že nemá žábry ani ploutev a jikrnáč už vůbec není. O šupinách nemluvě. Nepomohlo to. Až těsně před štědrovečerním jídlem mu uvěřili a neservírovali ho.
Tato příhoda zanechala na Pepovi nejen následky duševní (na pohled patrné), ale i paměť, v níž do smrti bude vryta jeho kupní cena 5,40 a to tenkrát už byl pěknej macek. Proto se mu cena 2,30 za podměrečnýho kapříka nezdála věru malá.
Pepa pomalu odcházel z místa činu. Ani ne za třetím keřem od vody potkal muže a promluvil k němu: "Támhle za tím keřem je člověk, kterej se chtěl zprovodit ze světa. V pravý čas jsem ho zachránil. Potřeboval by slova útěchy i trochu pomoci je mu třeba. Bude asi v šoku. Já bohužel musím domů. Končí mi vycházka a stejně už přetahuju. Tak nashle."