Beránčí smrt

láska

Beránek zemřel,
včera v podvečer,
nesténal, nebrečel,
doufal tiše ve své malé duši,
věřil dlouho, věřil že věřit musí,
pekelně dlouho v nebi klečel,
na kolenou, na podlaze,
klečel na trnech vlastních citů,
opadaných z rudých růží nevěnovaných
jako dárek, jako důkaz bláhový,
jako blázen v beránčí kůži,
sám se dones místo daru, oběť,
na oltář samoobsluhy pocitů.

Ale chce věřit, okopaný blázen,
ohlazený ostrými slovy musení jiných,
nevzdá se lehce.
Beránčí kůži sežral večer,
však ráno je světlejší,
nebude se bát doufat,
že uvidí směr, uvidí místo kam jít,
ucítí Tebe a zase uvěří.

Chci věřit krásným bláznům.