Pořád se něco děje u Miroslava Donutila
Miroslava Donutila známe jako vypravěče nejrůznějších "veselých historek z natáčení". Nyní se budete moct znovu jeho vyprávění zasmát, protože oblíbené historky Miroslava Donutila vycházejí v knize nazvané Pořád se něco děje.
Miroslav Donutil s knihou Pořád se něco dějeJeden z nejpopulárnějších herců současnosti, Miroslav Donutil, patří k oblíbeným českým televizním bavičům, který vypráví řadu zábavných historek, postřehů a glos. 
Na lidi a události kolem sebe se dívá trochu jinýma očima, především očima bystrého pozorovatele, ironika, komika, baviče a samozřejmě i kamaráda a přítele. Své životní příběhy vypráví Miroslav Donutil zcela originálně, hodně osobitě a inspirativně, a vždycky s pověstným humorným espritem, který je nezaměnitelný. Proto mají diváci Donutila rádi, má vypravěčský kumšt, smysl pro detail a zcela netradiční pointu. A ať už jde o herecké zážitky z brněnských divadel a zejména z divadla Husa na provázku, o historky z natáčení legendárního filmu Balada pro banditu, o zážitky s věrným přítelem a charismatickým silákem Frantou Kocourkem nebo o letmá, ale o to originálnější setkání s velikány české kultury, vždycky je ve výsledku Miroslav Donutil nenapodobitelný. Výtečné televizní pořady vysílané zejména o Vánocích viděli opakovaně snad všichni. Jejich úspěch a bezprostřednost, originalita a nekonečný tok humoru byly dost dobrým důvodem pro vydání Donutilovy knížky s názvem Pořád se něco děje.
Miroslav Donutil s Karlem Vágnerem a Dušanem KleinemTen pocit, že se vážně pořád něco děje, tryská ze všech stránek knížky 
Věnování do knihy pro malíře Kristiana Kodeta znělo - Mým KodetůmPořád se něco děje. Je veselá, vtipná, bezprostřední, jedinečná. Její klouzlo umocňují originální fotografie a bonus pro čtenáře v podobě stejnojmenného Donutilova pořadu vysílaného Českou televizí na DVD.
Knihu Pořád se něco děje Miroslav Donutil pokřtil 28. listopadu 2007 v pražské kavárně Platýz. Jejími kmotry se stali režisér Dušan Klein, Donutilův syn Martin a hudebník Karel Vágner. Nechyběla ani celá řada Donutilových přátel, mezi nimi například malíř Kristian Kodet.
Miroslav Donutil se synem Martinem, který byl jedním z kmotrů knihyK televizním vánočním svátkům patřily mnoho let vaše zábavné pořady, diváci si na ně dobře pamatují. Proč jste se rozhodl dát je do knižní podoby?
Vzniklo to tak, že volali z nakladatelství a řekli, že mají ten nápad. Abych řekl pravdu, já ho tedy moc nesdílel, ale pak jsem si řekl, no dobře, proč ne? Jestli si to bude chtít někdo přečíst, to se ukáže, nebudu se tomu protivit. Sedl jsem si ke stolu a začal ty příběhy zapisovat.
Nebylo by jednodušší přepsat je z pořadů nebo z desek, na kterých posléze vyšly?
Něco jsem opsat nechal, ale zčásti jsem ty historky zapisoval sám, protože v některých případech na deskách vůbec nejsou. Napsal jsem strašně moc textu a pěkně rukou, protože nejlíp píšu rukou, 
Kmotři knihy Pořád se něco dějena počítači tak rychle neumím. Dal jsem vše do kupy, byla to hrozná dřina. Ačkoli netuším, jak moc lidí to bude zajímat, každopádně budu mít sepsáno aspoň pro sebe, co všechno jsem odvyprávěl.
Spisovatelská profese je ale těžká...
Právě, můj další postřeh. Říkat ty historky bylo velmi náročné, ale napsat ještě mnohem těžší. Protože mnohdy se mluvená řeč pro psaný projev vůbec použít nemůže.
Kolik vlastně těch historek bylo?
Nepočítaně. Základ knížky je z cédeček Pořád se něco děje, Furt ve střehu, Historky z Provázku a Cestou necestou. V rezervě ještě pořád zůstává dvojcédéčko Ptejte se mně, na co chcete, já na co chci, odpovím. Tam je velká spousta otázek vyslovených, zodpovězených a natočených, které se dají třeba ještě někdy využít. V případě, že tato knížka bude mít úspěch. Aby měla, obohatil jsem ji ještě o mnoho fotografií lidí, o kterých se v těch historkách vypráví. 
Protože chci, aby diváci, posluchači a teď čtenáři, měli 
konečně možnost jednou ty lidi vidět. Některé fotky jsou z mého archivu, jiné z archivů mých kamarádů fotografů, taky ze soukromí a tak. Zkrátka a dobře, řada fotografií ty příběhy doloží a myslím si, že to by knížku mohlo udělat zajímavější.
A co název?
Když jsem o něm uvažoval, říkal jsem si, vždyť se pořád něco děje! Tenhle název bude asi nejuniverzálnější. A navíc jsem o tom, že se pořád něco děje, vždycky ve svých příbězích vyprávěl.
