Lucie Bílá pokřtila knihu Jen krátká návštěva potěší

Ve čtvrtek 12. dubna Lucie Bílá pokřtila knihu Jen krátká návštěva potěší v Domě knihy Kanzelsberger.

Autobiografická kniha zpěvačky Lucie Bílé Jen krátká návštěva potěší vyšla 7. dubna 2007 v nakladatelství Daranus u příležitosti jejích 41. narozenin a zároveň 1. výročí svatby s Václavem „Noidem" Bártou. Tuto knihu Lucie Bílá pokřtila 12. dubna v Domě knihy Kanzelsberger společně s publicistou Jefimem Fištejnem.

Lucka byla po dovolené na Maledivách nádherně opálená a plná energie, proto chtěla na křtu stále zpívat a zpívat. Na klavír ji přitom doprovodil klavírista Petr Malásek. Ke křtu své knihy Lucka pozvala přítele a publicistu Jefima Fištejna, který se postaral o stylistickou stránku právě vydané knihy.

Kniha Jen krátká návštěva potěší je otevřenu zpovědí zpěvačky o vzestupech a pádech, o lásce i samotě, štěstí i zklamání. „Jelikož mě bulvár častokrát překvapil nepravdivými informacemi, chtěla jsem v knize vysvětlit pravdu," řekla Bílá. Za minulostí, která byla několikrát protkána nepříjemnostmi, udělala Lucie definitivní tečku, ale přesto se se svými zážitky svěřila v knize, kterou doplňují fotografie z Lucčina soukromého i profesního života a také reprodukce Komárkových obrazů. Ostatně Komárkovy obrazy zdobí také Lucčino sídlo v Otvovicích, kde jich po stěnách visí přesně dvacet. A právě především díky svému příteli a důvěrníkovi Vladimíru Komárkovi také Lucie napsala otevřený životopis, jehož název Jen krátká návštěva potěší byl inspirován nápisem na Komárkových dveřích.

"Moje návštěva v jeho životě nepatří k těm dlouhým. Byla spíš vysloveně krátká. Stýkali jsme se více nebo méně intenzivně po dobu dvou let. Byla to léta, kdy jsem ho potřebovala nejvíc, ale nejméně jsem mu mohla dát. Dnes, kdybych mu mohla věnovat nesrovnatelně víc času, už tu není," vyznává se hned v úvodu své knihy Lucie Bílá.

Na pozadí neobvyklého vztahu dvou umělců, zpěvačky Lucie Bílé a malíře Vladimíra Komárka, a jejich korespondence se odvíjí zajímavý příběh, který je doplněn texty malířovy manželky Růženy Komárkové a Ladislava Špačka. Jak prozrazují dopisy, které si Komárek s Bílou vyměňovali, jejich něžné přátelství bylo možná víc než jen vnitřním souzněním dvou uměleckých duší. "... Je možné, že tu operaci přežiju. Budeš mít smůlu. Tebe si tam nechám. Nemůžu za to. A ty taky ne. Nic od tebe nechci. Jen buď živá. Žiješ můj život. Můj smysl života. Nezavinila to ani Tvá krása a sláva, je v tom něco jiného. Je to člověčina, kterou jsem nikdy nepotkal, až teď, když se připozdívá. Tvůj Vladimír."

A na závěr krátká ukázka z knihy Lucie Bílé Jen krátká návštěva potěší - první noc s Vaškem Bártou: Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by ten večer měl být nějak výjimečný. Zdálo se mi, že jsem překonala svou počáteční slabost a teď jsem skálopevná v odhodlání nepustit ten vztah s Vaškem dál než k nezávaznému flirtu. Po zkoušce jsme měli malý večírek, trochu se protáhl, a když jsem odcházela, Václav mi nabídl, že mě doprovodí.

Vzali jsme si taxíka, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela - najednou se mi nechtělo do prázdného bytu. A hlavně se mi nechtělo přijít o společnost báječného, naprosto nevtíravého kluka. Tak jsem ze sebe dělala vrtošivou: že jsem právě teď, ve dvě v noci, dostala neodolatelnou chuť na procházku. Nevzdoroval, dokonce mám pocit, že to uvítal.


Lucie Bílá s Jefimem FištejnemChodili jsme noční Prahou a byla jsem poctivou bludičkou, vedla jsem ho hned na Vinohrady, hned do Nuslí, hned do Vršovic a vždy pod záminkou, že je to tak blíž, běžně používaná
Lucka se svojí knihouzkratka. Když pochopil, o čem je hra, náhle pojal rozhodnutí: vstoupil do prvního hotelu, který se namanul, a objednal pro nás pokoj. Byli jsme na smrt unaveni, nohy uchozené do kolen a padli jsme na postel, jak jsme byli, snad ani kabáty jsme neodhodili.

Ráno - a to se dostavilo už za malý okamžik - jsme stáli u okna a dívali se na strašnické střechy. „Tak kdepak doopravdy je ten tvůj bejvák?" Ukázala jsem na protější stranu ulice: „Přímo naproti. Říkala jsem přece, že znám nábližku." To teda byla nábližka!

Po probdělé noci měl Václav tak hrozný hlad, že by snědl vola, jenže já v tom bytě neměla lautr nic. V ledničce jsem našla jen starou seschlou kostku masoxu na ochucování polévek, a tak jsem ji přelila vařící vodou a
Petr Malásek, Lucie Bílá a Jefim Fištejnservírovala. Venda mlaskal, jaká se mi to povedla dobrota. Teď, když vím, jaký je to labužník, mlsný jazýček, chápu zpětně, jak velká to byla od něho oběť - ve skutečnosti tu masoxovou vodu snědl, aby mě neurazil.

Od této chvíle jsme nestrávili jeden bez druhého snad ani den. Bylo beze slov jasné, že ještě večer pojede se mnou do Otvovic a zítra půjdeme do divadla spolu.

O úspěchu a čtivosti Lucčiny autobiografické knihy, svědčí fakt, že za pouhých pět dnů se prodalo neuvěřitelných 10 000 kusů.