Dancer in the light

Tančila... ona, která byla vždy tak trochu dřevo... tančila...

Tančila - ona, která byla vždy tak trochu dřevo, tančila divoce, zběsile, jako smyslů zbavená. Její pohyby, zpočátku trhavé, notně strnulé a ne zrovna koordinované, získávaly s tím, jak rytmus pronikal jejím srdcem, myslí i tělem, na půvabu a ladnosti. Stávala se tím rytmem, šíleným staccatem, ohnivým tepem plamenů, které ji stravovaly a z její mysli začaly s příšerným praskáním odpadávat skořápky, tisíceré masky a role, všechna ta musím - nesmím - měla bych - neměla bych - měla jsem - neměla jsem - nevím - nejsem si jistá - jak jen chcete... a jak padaly, připadala si čím dál víc lehčí. ...A potom vzlétla, nohy od popela a vznášela se, plula, klouzala se na bezhmotných proudech větru a na všech sedmi barvách duhy, které vybuchovaly v ohromné ohňostroje. Rozezpívala se radostí, volností, krásou. Možná že zaslechla hudbu sfér a ona na zlomek vteřiny spatřila zlatě zářícího Fénixe a v tom okamžiku, kdy byla součástí věčnosti, pochopila...
Probudila se s prudkou, oslepující bolestí v očích. Zůstala ještě chvíli ležet, pak se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve svém modrém pokoji se čtyřmi okny, jedním na každé straně. Za ní právě zapadalo slunce a zlatavé stíny soumraku se rozprostřely po stěnách. Přesně naproti se v okně vedoucím na východ z tmavnoucí noci vynořil měsíc. Stříbřité světlo zalilo její tvář a ona se rozplakala.