Tanečnice

Fakt nevim jestli je to povídka, ale snad...

Pak jsi přišla. Ten příchod mě naplnil radostí. Radostí takovou, jakou jsem za posledních pár týdnů nezažil. Ta radost mě přinutila vzpomínat na chvíle, kdy jsem tě vídal skoro každý večer, kdy jsme spolu trávili téměř každou noc. Už tehdy tančila. Ten tanec, jenž stvořili sami andělé. Nebo snad démoni? Pokaždé jsem znova a znova propadal tvému kouzlu. Sledoval jsme tě a ty jsi tančila, jen pro mě, jen pro mou útěchu. Ten pohled hřál na duši, ty jsi hřála. Jen pro mě. Skončila jsi až k ránu, odcházela jsi s posledními hvězdami. Proč? Proč, ptal jsem se tě pokaždé. Neodpovědělas. Oba jsme věděli, že musíš. A já jen doufal, že zase večer přijdeš. Že pro mě zas budeš tančit. Až pak jsi jednou nepřišla. Proč jsi přišla až teď? Proč jsi nechala do mé mysli přilézt chlad? Chlad, který mi vysál skoro všechnu naději. Naději, že tě znovu uvidím. Co jsem ti udělal? Copak jsem se každý večer nemodlil? Jen abych tě znovu uviděl, abys mi třeba jen na chviličku zatančila? Copak to nestačí? Ale odpouštím ti. Jen tu se mnou zůstaň. Alespoň tuhle noc, když už žádnou jinou v životě. Co když je tohle moje poslední noc? Jestli ano, chci ji strávit s tebou. Zahřej mě naposled. Zatanči mi, než bude pozdě.

Seděl jsem v malém lesíku. Přede mnou se pomalu rozhoříval malý ohýnek. Konečně jsem to dokázal! Z nebe zvolna padal sníh, ale silný vítr ho hned měnil v malé smrtící projektily. Skoro stejně smrtící, jako ty, kterým jsem utekl. A kterým hodně z nás neuteklo. Hodně? Sakra, já zbyl jediný z 200 mužů našeho oddílu. Snad by bylo lepší, aby mě taky zastřelili. Počkej, přisednu si trochu blíž. Určitě ti to nevadí. Proč nepřicházíš častěji??