Zmatenost

Půlhodina na jedné rušné ulici

Jdu ulicí a myslím na všechno, jen ne na to, kam vlastně jdu a proč tam jdu. Míjejí mě lidé, množství lidí, snad všichni lidé na zeměkouli, naší malé a těsné zeměkouli. Jdu stále rovně, kam vede ulice, po které kráčím a snažím se vnímat proudy zamyšlených a utrápených lidí. Proč se nesmějí, a proč se vlastně nesměji já, jaký mám vlastně důvod se nesmát, jsem snad jeden z těchto zamračených lidí? V jednu chvíli zaslechnu odněkud slastně a hřejivě zvonivý smích nějakých holek v pubertálním věku, ó jaká to náplast na pošramocenou duši. Holky se smějí svým smíchem, kterým reagují naprosto na vše, protože jinak reagovat neumí, zvlášť když jsou kolem nich kluci. Snad jim i trochu závidím, ne to jejich bezstarostné dětství, spíš ten bezstarostný smích, marně vzpomínám, kdy jsem se, zapomenuv na všechno, takhle smál. Připadám si divně, z dětství jsem vyrostl a věk, ve kterém jsem, mi připadá takový prázdný, protože mezi dospělé ještě stále nechci patřit. Dítě ve mně se neustále hlásí o slovo a někdy s vítězným pokřikem oslavuje vyhranou bitvu, ale je to právě boj, který neustále svádím, jež brzdí radost z prožitku. Hodně jsem toho přečetl a hodně z toho jsem taky zapomněl, zjišťuji, že ne všechno se dá z knížek vyčíst, studuji lidské osudy a sám jsem jedním z těch lidských osudů.

Ulice se stáčí směrem k jednomu z mnoha kostelů v centru města, najednou zůstávám stát a pozoruji jednu žebračku, která na schodech kostela marně prosí lidi o nějaký ten haléř. Život jí vtiskl do tváře beznaděj, beznaděj, která se mísí s posměchem a odevzdaností jejímu osudu. Drží v ruce dítě, které ještě nestačilo pořádně otevřít očka a už sedí před kostelem, usmívá se na lidi a chce opětovat své signály lásky. Proč jsi matko porodila dítě, když ho nemáš čím nakrmit, chce se mi zvolat, ale vzápětí odhazuji svou zlobu a říkám si, že vlastně možná žebrá pro dítě. Cikáni to mají opravdu těžké v tomto kraji a jakmile někde zaslechnu mluvit hrubě o cikánech (ačkoli sám si od nich udržuji jistý odstup), říkám, jak můžete takhle mluvit, zkuste se někdy vžít se do jejich kůže, ale je to marné. Je to marné z jednoho prostého důvodu, že totiž bychom se museli probudit jako cikáni a žít jejich život a potom zase hup zpátky do své kůže, ani si nedovedu představit s jakou ohromnou radostí by většina z nás do té kůže skákala zpátky. Najednou, po delším očním kontaktu, který jsme si vyměnili, jsem zjistil jak je ta žebračka mladá, snad sedmnáct nebo osmnáct let. Dětství bylo skryto pod špinavým šátkem a vráskami, které jí nad očima namaloval sám život. Dítě, které chová v rukou dítě, sedíc před kostelem, natahujíc ruce, proboha kam se podělo její dětství? Pokládám si otázku, jestli je vůbec dobré dávat jí peníze a ještě více ji utvrzovat v jejím rozhodnutí žebrat nebo jí nedat nic a třeba se jí jen na něco zeptat, když mě z mých myšlenek vytrhnul příjezd policejního vozu. Na co bych se jí vlastně chtěl zeptat, na to proč to dělá? Co by mi asi tak odpověděla? V mých očích by stejně viděla jen peníze a nevěnovala by mi pozornost, je to směšné. Jdu po schodech nahoru a naše oči se opět setkávají (ta holka je k pomilování, je opravdu krásná a před vraty kostela její krása dostává božské příchuti), nakonec otvírám dveře kostela a vcházím dovnitř.

Dech kostela a ticho uvnitř mě vytrhly z mých myšlenek a podíval jsem se na lidi uvnitř, všichni se v mlčenlivých motlitbách klaněli tomu nejvyššímu a oddávali se jeho vůli. Znovu jsem se zaposlouchal do tajemného a mystického ticha, které bylo všude, jen z dálky se sem tam ozvalo vrznutí těžkých dveří a vynořil se pan farář s knihami v ruce, které kladl na stolky. Také jsem chtěl být farářem, ale táhlo mě k tomu něco jiného, než služba bohu. Chtěl jsem také tak dobře mluvit jako pan farář, kterého všichni s úctou v očích poslouchají a hltají každé jeho slovo, také jsem chtěl vkládat hostie do úst a žehnat. Do ticha se ozývalo plesk, plesk, takový nepříjemný zvuk, hrubě rušící to posvátné ticho a farář už nosil okopírované písničky a papíry se začaly vršit na každé lavici. Nikdy jsem nechápal tyto obřady, které mají člověku dodat pocit jistoty, jež se neustále opakují ve stejném sledu a proto je nikdy nemůžeme zapomenout. Možná už se na to dívám jinak, protože jsem zjistil, že když člověk nikam nepatří, je to opravdu ten nejhroznější pocit. Člověk, který se z nějaké příčiny octl v kriminále a je si vědom svého činu, je stále spokojen, protože i uvnitř na něj čekají jeho společníci, se kterými si může povykládat o svých zážitcích z loupeží. Pojí je pouto stejného osudu, který si vybrali pro svou životní pouť. Ale co když člověk neví, kam patří, co potom, kdo je jeho společník? Všichni padáme do stejné propasti nebytí, všichni jsme jedna rodina a přesto jsme si stále tak moc cizí. Jsme odkázáni jeden na druhého a přesto zde vznikají různé ortodoxní skupiny, jež si nárokují své pravdy, podle nichž je nejlépe se řídit. Ano, je jich zapotřebí k našemu soužití, protože i oni jsou pomocníky na cestě k uvědomění. Tito fanatičtí přívrženci jedné pravdy jsou jedněmi milováni a druhými označováni za lidi zlé a je s nimi zacházeno jako s teroristy. Všichni jsme tak trochu teroristy a může se to někomu líbit nebo ne, vždy bude nějaká pravda za kterou budeme ochotni se hádat až do krve a někdo je schopen v obraně své pravdy i zabít. Tím rozdílem, který určuje jak dopadne protivník, není síla pravdy, ale dotyčného obhájce a proto je někdo označen jako člověk zlý a jiný jako dobrý. Zlo, které se jeví jako něco, co by se mělo vykořenit, je nevykořenitelné a snad by bylo větším zlem zlo vymýtit. To, co by zůstalo po zneškodnění zla, by se stalo samo svým zlem a porušila by se rovnováha na zemi. Vždy se bude mít někdo hůř a někdo lépe, přitom bychom se všichni mohli mít dobře.

Odcházel jsem z kostela a dívka stále seděla na schodech a policajti stále kontrolovali nějaký lístek, snad je to Rumunka nebo Bulharka, ale na tom přece nezáleží. Vzpomněl jsem si na jeden film, na kterém jsem byl před několika měsíci a který se mi najednou vynořil v asociaci s touto dívkou. Byli jsme tehdy na filmovém festivalu, který byl věnován lidské svobodě (nebo spíš lidským svobodám, protože svobod je tolik, kolik je na světě lidí) a jeden z filmů se věnoval problémům černošské menšiny (nebo většiny, teď jsem z toho zmaten) v Jihoafrické Republice. Bydleli ve svých hostelích a protože nemohli sehnat práci, jelikož je žádný běloch nechtěl zaměstnat, žili rozdělení po menších skupinkách, v nichž alespoň jeden většinou práci měl a živil ostatní, když ho potom propustili (protože se většinou pracovalo maximálně několik měsíců), sehnal práci někdo jiný a podobně. Jedna skupinka se udržovala na živu tím, že vzkřísila zapomenutou tradici zpěvu starých hutuú a založili svou skupinu. Tato skupina hudebníků mě zaujala hlavně tím, že se v ní nehrálo na jediný hudební nástroj, "jenom" se zpívalo, ale byla z toho cítit právě ta soudržnost, stejný osud, stejné hoře a stejná radost z úspěchu a ze samotného zpěvu, stejná zlost na diskriminaci, kterou zakoušeli a všichni se plně vcítili do textu. Oni nenadávali na nikoho, nikoho neoznačili za zlého, ale protože se narodili do takového prostředí, byla to jejich samozřejmost, jejich osud, jenž jim byl udělen a jenž musí prožít. Jejich hoře se postupně ztrácelo, až zůstala jen radost, čistá radost, kterou umí navodit právě hudba a lidi, kteří si jejím prostřednictvím sdělují své pocity, kteří prožívají stejný osud.

My máme všechno (relativně samozřejmě) a máme veškeré myslitelné prostředky jimiž můžeme uspokojit svou radost ze života, přesto nejsme schopni žít život naplno, proč? Jdu dál a pobrukuju si nějakou melodii, snad je to nějaká lidovka, kterou jsem slyšel ráno v rádiu, nevím, ale trochu mi spravila náladu. Z jednoho obchodu zaznívá dunivé techno a kousek dál se ještě tlumeně zaznívající dunivý rytmus mísí s lehkou kytarovou skladbou. Zvuk je v jednu chvíli příšerný a vzniklá směsice vyjadřuje stav dnešního člověka, tak trochu od každého a přitom nic. Na lavičkách posedávají příznivci hnutí Punk a se svými psi trochu doplňují různorodost ulice. Vlastně sem zapadají a svým zjevem jsou součástí toho všeho, celého toho guláše. Možná si už ani neuvědomují, že se stali součástí této doby, že jejich doba je dávno pryč a nemají nám co říci. Oni už nebojují proti společenským pravidlům, proti systému, ani proti čemukoliv jinému, nebojují za nic, protože jejich boj je minulostí. Doba potřebuje někoho, kdo by bojoval za pořádek, který se začíná ze společnosti vytrácet a ne proti něčemu, co už dávno není. Naše společnost je asimilovala. Jediné, co jim zůstalo, je jejich soudržnost, která už není soudržností proti něčemu, je soudržností samou pro sebe. Mají své problémy a své radosti, svou marihuanu a své obřady, mají svůj společný osud, který je drží pohromadě a nedopustí, aby se cítili sami. Vedle nich postávají podnikatelé se svými naleštěnými botami a kufříky, se svou podnikatelskou hrdostí, zakusujíce narychlo zakoupenou pizzu. Davy lidí proudí kolem mě a jejich proud se mě snaží zachytit a strhnout sebou, kam vlastně? Všichni jdeme jedním směrem, od kterého se můžeme vychýlit na různé strany, ale všichni dojdeme na konec, na jeden jediný konec. Všichni tak máme nejméně jednu věc společnou mezi těmi zdánlivými rozdílnostmi, kterými se snažíme oddělit od těch ostatních. Všichni padáme do jedné jámy na jejímž konci je někdo dřív a ještě vidí padat ostatní a to je možná okamžik uvědomění si našeho společného cíle...