Dveře 3/3

Na konci chodby objevil další dveře. Byly to velké dubové dveře. Zkusil za kliku. Byly zamčené.

4.Kapitola

Toho rána bylo v Pointer Hillu rušno. Od rána pršelo. Charlie seděl v svém křesle a ledoval si nos. Hrozně ho bolel. Byl pořádně naštvanej. Šel do kuchyně, aby si vzal něco k jídlu, když v tom někdo zabouchal na dveře.
"Otevřete Knivesi, víme že jste doma", ozval se hlas zvenčí.
"Kdo jste a co chcete?", řekl Charlei.
"Policie, chcem se vás zeptat na pár otázek."
Charlie šel pomalu ke dveřím. Otevřel.
"Dobrý den jsem detektiv Myres, chci si jenom něco ověřit nebude to dlouho trvat, můžu dovnitř?"
"Ale jistě, pojďte dál."
Detektiv se posadil na pohovku. Prohlížel si dům.
"Máte pěkný dům pane Knives, je určitě hodně starý."
"Jo, to máte pravdu, co jste potřeboval?"
"Včera večer jste byl ve zdejší hospodě, je to pravda?"
"Ano jistě."
"Svědci tvrdí, že jste měl potyčku s Billem Parkerem. Prý vám dokonce dal pořádnou ránu do nosu."
"Jo to je pravda, asi jsem se mu nelíbil, říkal že nemá rád cizince. Co je, stalo se něco?"
"To právě zatím nevíme, Bill Parker je už asi dvacetčtyři hodin nezvěstný, kdy jste ho viděl naposledy?"
"No, právě v tý hospodě, odešel přede mnou."
"Kolik mohlo být hodin?"
"Asi půl jedenáctý."
"Když jste šel domů, nevšim jste si něčeho zvláštního?"
"Ne, nevšim."
"Tak to bude asi všechno." Detektiv se pomalu zvedal, když jeho oči zabrousily na schody.
"Co je tam nahoře?"
"Jen pár pokojů, nic co by vás mohlo zajímat."
"Určitě nebudete proti, když se půjdu podívat, víte váš dům mě něčím přitahuje."
Šli pomalu do schodů, které hrozně vrzaly. Když došli do patra, detektiv si okamžitě hned všiml velkých dubových dveřích.
"Co je za těmi dveřmi?"
"To je záhada, jak pro vás, tak pro mě, nikde jsem zde nenašel žádný klíč. A navíc jsem je nechtěl zničit, protože jsou skutečně velice staré."
"Jo, to teda máte pravdu, řekl detektiv." Něco mu říkalo, že ty dveře hrajou v tomto podivném zmizení Billa Parkera důležitou roli. Měl tušení, které se mu furt honilo v hlavě. Popošel blíž. Díval se dovnitř velkou klíčovou dírkou. Cítil podivný pach.
"Víte myslim si, že byste měl ty dveře co nejdřív zkusit otevřít, třeba je za nima něco velmi cenného."
"Zkusim zavolat zámečníka, ať se mi na to podívá, sám jsem velmi zvědav", řekl Charlie.
"Velice mě těšilo pane Knives", řekl detektiv.
"Mě také."
Charlie nevěděl co si má o tom myslet. Věděl jen jedno, že musí otevřít ty posraný dveře. Musí si najít zámečníka. Ze stolu vzal telefonní seznam zdejšího kraje. Našel jenom dva zámečníky a to ještě docela daleko. Začal vytáčet číslo. Schůzku se zámečníkem si domluvil na zítřejší dopoledne. Do zítra to snad už vydrží.

U Charlieho domu někdo zabouchal na dveře. Bylo půl pátý a Charlie si zrovna chystal něco k jídlu. Šel otevřít.
Byl to starej Carter.
"Pane Knives potřebuju s vámi nutně mluvit, ale ne tady mohl by nás slyšet."
"Co chcete a kdo by nás měl jako slyšet?"
"Pojďte se mnou, něco vám ukážu."
Charles zamkl dům a šel se starym Carterem. Vůbec nevěděl proč s nim někam jde. Vlastně si myslel, že je to nějaký podivínskej dědek, ale z jeho hlasu bylo znát, že je pořádně vyděšenej.
Šli asi pět minut. Starej Carter celou dobu mlčel. Došli na kopec. Měli výhled na celý městečko.
"Pane Knives, nestalo se vám něco podivného, od doby co jste se přistěhoval?"
Charles byl touto otázkou dost zaskočen. Dědek ho vytáhne na kopec a pak se ho zeptá na takovou blbost.
"Jo, možná, vlastně mám takovej problém z dveřma."
"Teď se pozorně dívejte", řekl rozechvělým hlasem Carter.
Oba se dívali na Charlesův dům. Bylo právě šest hodin. Všude už byla tma. To co Charles uviděl mu úplně vyrazilo dech. Celý dům byl ponořen do tmy. Charles se upřeně díval na dům. Jeho oči těkali po domě a čekali co se stane.
"Teď", vykřikl do ticha Carter.
Celý dům byl zcela ve tmě, když v tom najednou se nahoře ve věži rozsvítilo malé světýlko. Charles nevěřil svým očím.
"Co to, kdo to tam nahoře ksakru je", vykřikl vzrušeně Charles.
Carter se mlčky díval na dům.
"Slyšíte mě, víte kdo to tam je", zařval Charles.
Carter přiložil ukazováček k ústům na znamení, aby byl Charles ticho. A ukázal na dům. Nahoře v okně byl vidět černý obrys postavy. Charlese přepadl divný pocit strachu, ale něco ho hnalo jít domů. Začal utíkat směrem k svému domu. Carter se ho snažil zastavit, ale Charles se mu vysmekl. Utíkal co mu síly stačily. Doběhl před práh svého domu. Silně rozrazil domovní dveře. Vyběhl schody. Podíval se dveře. Pomalu šel k nim. Podlaha pod jeho kroky nepříjemně vrzala. Vzal za kliku. Dveře šly snadno otevřít. Jeho zvědavost teď mnohonásobně překonávala jeho strach. Vešel dovnitř. Ocitl se v malé čtvercové místnosti. Páchlo to tu zatuchlinou. Uprostřed místnosti byla velká kamenná rakev. Charles šel pomalu směrem k ní. Jemně setřel prach. Na rakvi byly tajemné nápisy. Nemohl je přečíst. Co ho udivilo nejvíc, že všude kolem rakve hořely svíčky. Najednou chtěl odtud pryč. Zachvátil ho nepřemožitelný pocit strachu. Otočil se a rychle se sunul směrem ven. Dveře se najednou před nim zabouchly. Slyšel, jak se zvečí otáčí klíč. Někdo ho zamknul. Přepadla ho strašná panika. Věděl, že tu umře. Tyto myšlenky ho provázely dalších pár sekund, když v tom najednou viděl, jak se rakev pomalounku otevírá. Byl to hroznej zvuk. Najednou svíčky zhasly. Charles cítil, že tu není sám. Cítil, jak se mu napínají všechny části jeho těla. Začala mu praskat kůže. Krev kapala na kamennou podlahu. Úplně se rozkládal na menší a menší části. Postupně mu upadaly prsty, kus ucha a oko. Charles řval bolestí a mlátil pahýlem ruky do dveří........



Telefon vyzváněl. Nikdo ho nebral. Ozvalo se zapípání.
"Dobrý den, nejsem doma, můžete mi nechat vzkaz."
"Dobrý den tady zámečnická firma KEY DOOR, byly jsme dneska domluvený na ty dveře, stavím se dneska v půl patý, nashle."



Klesl tváří k zemi a ležel, jakoby spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to všechno vzalo takový konec.
E.M. Remarque - Na zapádní frontě klid

Written by: J.F.Coin