4. Primář

Při návštěvě svého kámoše v nemocnici dělá Pepa vylomeniny

Primář

Jednou se Pepa Kulík rozjel za svým kamarádem na Moravu. Měl týden dovolenou, a tak že si zavzpomínají na své pubertální časy. Když přijel, dozvěděl se, že Eda leží v nemocnici na ušním. Šel ho tedy navštívit. Vletěl do pokoje a huláká: "Nazdar Edo." Přitom zakopl o bažanta a cosi se rozlilo po pokoji. Tomu Pepa nevěnoval pozornost. Skoro hodinu Edovi vypravoval, co všechno zažil a pacienti vedle se smáli, ale Eda nic. Až když se Pepa loučil, všiml si, že Eda má zafačovanou celou hlavu a na uších klapky.
Když se Pepa vracel z ušního oddělení, samozřejmě zabloudil. Dostal se až na ortopedii. Prochází chodbou a proti němu jde sestra.
"Dobrý den, pane primáři, tak už jste se vrátil z dovolené. Vždyť máte ještě týden."
Pepovi blesklo hlavou - asi jsem podobnej primáři, toho bych mohl využít, mám dovolenou, tak budu tejden dělat primáře, třeba mi i zaplatěj. Tohle může napadnout jenom Pepu. Usmál se na sestřičku a povídá:
"Dovolenou jsem si zkrátil, týden sluníčka mi stačil."
Sestra chtěla odejít.
"Promiňte sestři, prosím vás, mohla byste mi říct, kde mám kancelář a jak se jmenuju?"
Sestra na něj vytřeštila oči.
"Co na mě tak koukáte, vždyť jsem vám říkal, že jsem byl tejden na sluníčku."
"Jo, jo, já vás tam dovedu", vysoukala ze sebe sestra.
Pepa se ubytoval v kanceláři, sedl si za stolek. "Hm, tady se to sedí, koukám Mudr. Karel Válek CSc. , hm, hm."
Sestra přišla do kanceláře.
"Pane primáři, dáte si jako obvykle pět deka šunky a jeden rohlík?"
"Jo, to můžete přinést taky, ale ještě před tím mě přineste třicet deka sekaný, pět rohlíků a jednu kofolu - nebo dvě, mám žížu jako slon."
Sestra, oči na vrch hlavy, přikývla a odběhla. Vlítla do sesterny.
"Holky, to sluníčko opravdu působí, on si objednal třicet deka sekaný, to nikdy v životě nesněd."

Do kanceláře přišel nějaký chlap a začal se převlékat do bílého.
"Co tady děláte, chlape zatracenej?" obořil se na něj Pepa.
"Jé, promiňte, pane primáři, že jsem vás nepozdravil - dobrý den."
"Co nepozdravil, ale jak to, že se tady převlíkáš, co si zač?" pokračoval Pepa.
"Ale já jsem váš doktor tady", povídá dost vyjukaně nově příchozí.
"A jo, vidíš, jo, jo, už tě poznávám Bedřichu", urychleně dodává Pepa.
"Ale pane přimáři, já jsem Václav Řeřicha."
"Ale no tak, to nevadí, každej se nějak jmenujeme, no nic, nic si z toho nedělej."

Pepa už se pořádně rozkoukal, když přišla sestra do kanceláře.
"Pane primáři, všichni jsme připraveni k vizitě."
"Jo, už běžím", odpověděl Pepa.
Vyběhl ven a nikde nikdo.
"Hm, asi šli napřed", myslí si Pepa a rozběhl se po chodbě - svým stylem, samozřejmě. Dupal jak sto slonů běžící za slonicí, rukama házel, že to vypadalo, že je musí každou chvilku ztratit. Zahýbá za roh a vidí jak celej doktorskej sbor i se sestrama stojí v řadě a čekají na něj.
Pepa doplachtil a ještě v pohybu povídá : "Hm, tak to je dobrý, přeju vám hezký den a vítám vás na dnešním Vizitově dnu. Přeji mnoho úspěchů a tvůrčího nadšení v dnešní šichtě. Jdeme na to, sestro, otevřete pokoj číslo jedna, já vás povedu."
Tím Pepa dokončil svůj proslov. Doktoři byli dost vyjukaní, svýho primáře znali úplně jinak.
Pepa přistoupil k prvnímu lůžku a povídá: "Hm, tak to je těžký náběh na sublární asionci:"
Když viděl, že doktoři koukají dost nevěřícně, rychle dodal : " To je latinsky, víte, no a jdem dál."
U dalšího lůžka povídá: "Doktor Janota určí diagnózu."
"Prosím, pane primáři, doktor Janota tady není."
Pepa zareagoval okamžitě: "Zase zaspal, ale já mu to spočítám při operacích, do měkkýho si neřízne."
" Ale, pane primáři, doktor Janota tady vůbec nepracuje."
Pepu nevyvedlo z míry nic.
"NO, vidíte sestro, takový nepořádek, člověk, oni ho přeřadí na fakultu do Prahy, no tak to nevadí, no tak někdo jinej určí diagnózu."
Doktor Šembera si vzal slovo:" Fiksace kyčelního kloubu, operace se zdařila."
Pepa pronesl: " Fiksolace, správně kolego, vidím, že máte znamenité poznatky. Za to můžete dneska sestřičkám pomoct umejt nádobí. No tak vezmem dalšího na plac."

Po vizitě Pepa bloumal po nemocnici. Po obchůzce nakoukl do sesterny.
"Sestřičky, kdo umí jezdit na kole?"
Několik sester se přihlásilo.
"Tak pojďte vy dvě, umyjete chodbu, uklízečka volala, že dneska nemůže přijít."
Když šel po chvíli po chodbě, kde zrovna sestry pilně drhly podlahu, plácl obě přes zadní část těla a povídá :
"To se nám ale dnes udělalo pěkně."
A klidným krokem odešel do kanceláře, nechaje za sebou sestry v němém úžasu.
Zanedlouho se nemocnicí nesly zprávy, že primča z ortopedie se asi zbláznil, že vypráví doktorům vtipy, kouří s pacientama na záchodě a s prominutím žere jako kyselina sírová.

Po týdnu Pepova primaření vypadala ortopedie úplně jinak. Žádné nerváky, všude klid a dobrá nálada.
Na vizitu se teď těšili všichni, pacienti i doktoři. Ale Pepovi se krátila dovolená.
Poslední den pobytu na ortopedii šel Pepa chodbou a najednou proti sobě vidí jít chlapa, kterej je mu podobnej jako vejce vejci. Chlap stojí jako přimraženej.
Pepu ta podoba také vyvedla z míry, ale hned se vzpamatoval a šel pravému primáři vstříc.
"Dobrý den, pane, přejete si? Já jsem primář tohoto oddělení, doktor Válek."
" Ale já jsem přeci primář tohoto oddělení", koktal nově příchozí.
"No tak, postavu na to máte, jo, ale to bude v pořádku, nebojte se, můžu se zeptat z jakého oddělení jste utek, totiž chtěl jsem říct, odkud jdete."
"Ale já nikam nejdu, já jdu sem na toto oddělení a jsem primář Válek."
"No tak klid, neřvěte mi tu, člověče, tady musí být klid. Když na tom trváte, že jste Válek, dovedu vás o patro výš k psychiatrovi Oldovi a ten už vám to vysvětlí - na skotskejch střikách. No né, neděkujte mi, já to pro vás rád udělám."
A než se Válek na něco zmohl, byl už Kulík u vrátnice.
"Tak nashle", povídá vrátnýmu.
"Na shledanou pane primáři a zajděte zase někdy na partičku mariáše."