2. Svatba

Jak si Pepa bral Zdeňku a nakonec i zábava byla.

Svatba

Co my muži tady na tom světě máme nejlepší? Jsou to ženy. Nikdy nepochopím, jak Pepan mohl dostat to nejhodnější a nejhezčí děvče z celý vesnice. Všichni kluci jsme jí klepali na okénko - každej zvlášť. Ale otevřela vždycky jenom jednomu - Pepovi. A to, že jsme mu za ní všichni dolejzali, ho tak dožralo, že nám všem dal tak do čumy, že jsme ani oko nemohli otevřít, jak jsme byli vopuchlí. Nevím, čím to bylo, ale od té doby na okénko ťukal jenom jeden. Starý český přísloví - chodí štěstí dokola, občas padne na vola.
Dívka, kterou si Pepan vzal, se jmenuje Zdeňka Maříková, teď už Kulíková. Jednoho krásnýho dne -lilo jako z konve- se to odehrálo následovně.
Novopečený novomanžel Josef Kulík chtěl přijet svým autem na svatbu. Povídá: "Já se nebudu spolíhat na ňáký vehikly, pojedu svým vozem", - nevím, jak tomuhle šrotu může někdo říkat vůz. Čekali jsme před radnicí - já, rodiče Pepy, rodiče Zdeňky, samozřejmě Zdeňka - mimochodem krásnější než kdy jindy, a ještě moc a moc kamarádů a přátel. V 11 hodin měl začít obřad. Bylo za pět minut jedenáct a Pepa nikde. Zachoval jsem chladný klid a konejším Zdeňku: "Neboj, von určitě přijede a jestli nepřijede, tak ho určitě přivedou." - nemusím psát kdo. Bylo 11:00. Najednou jsme všichni viděli v dáli velkej kouř a dým. Někteří už běželi pro hacící přístroje. Jiní zběsile utíkali a křičeli, že se oheň rozrůstá a že snad hoří celý město. Kouř a dým se pomalu dostal před radnici. A to bylo radosti, z dýmu a kouře se vynořil Pepa ve svátečním obleku. Když se kouř poněkud ztratil, byl vidět osmý div světa - Pepův "vůz". Když jsme se všichni společně našli - a to nebylo nic lehkýho, protože schovek na ukrytí před ohněm je hodně - vešli jsme do obřadní síně. Oddávající začal slavnostní projev. "Ano". "Ano". Zaznělo obřadní síní. A už byli svoji.
Pak začala mela. Všichni jsme se vyhrnuli ven z radnice a hurá do restaurace na svatební hostinu. Byla to sláva. Pepa si ještě někam musel odskočit, takže svatební hostina začala bez něho. Hosté Zdeňky byli lidé, abych tak řekl, z vyšších kruhů. Objednali si smyčcové kvarteto a nyní se mezi sebou diskrétně bavili. Hospodští muzikanti - ti naši, byli odstrčeni vážnou hudbou vrzajících smyčců. My obyčejní jsme neměli tu troufalost začít naši typickou vesnickou zábavu a tak jsme jen tak postávali a chovali se jako ostatní. Ale všechno se v dobré obrátilo. Za necelou půlhodinku se opět objevil kouř. Pepa vlítnul do místnosti - smyčce hrály pomalou smutnou skladbu. Pepa se zarazil. Zeptal se své vlastní ženy, jestli je tady dobře na svý svatbě a jestli ne, tak ať ho omluví, že sem tak vtrhnul. Když se ubezpečil, že opravdu tady nikdo neumřel, přešel k houslistům a vykřikl: "Že neumíte tuhle - a Co ste hasiči, co jste dělali, že ste nám ten pivovárek shořet nechali - neumíte? Tak tady máte každej bůra a to vám povídám, ne abyste to někde propili hrdlem. A teď kluci hospodští, zahrajte mne tu moji. A od Tábora až k nám cestička jako mlat... "My, vesničani jsme se nesměle přidávali. Ti ostatní koukali a pomalu odcházeli. Pepa si toho všimnul: "Héj, počkejte, znáte tenhle vtip, jede pouští chlapík s velbloudem. Zvíře už nemůže. Najednou se objeví Servis velbloudů: Chlapík jde za ošetřovatelem a líčí mu potíže. Ošetřovatel povídá: Doveďte ho na rampu. Vezme lopatu a pořádně práskne velblouda přes kule. Velbloud vyletí a běží pryč bláznivou rychlostí. Chlapík na to kouká a povídá: No jo, ale co já? Teď ho nedostihnu. Ošetřovatel na to: Ale dostihnete, vlezte si na rampu."
Lidé z vyšších kruhů odcházeli. Byli jsme rádi, konečně jsme mohli uspořádat správnou veselou vesnickou svatbu. Když na to dnes vzpomínám, tak ta svatba špatná nebyla, hlady jsme neumřeli a i pro rodinu něco zůstalo.