Pohádka o Červené Karkulce

Pozor na žloutenku

V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedmkrát trestaná světice,
od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.

Křehounká dívenka s nosem jak okurka,
červeným od rumu, no prostě Karkulka.

Ráno, když maminka dcerušku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
"Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku."

Karkulka: "Nač je mi maminko červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera!"

Matka: "Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
než bába za léky utratí důchod.
Dones jí guláše aspoň půl hrnka
a bába vyskočí zas jako srnka!"

Popadla Karkulka aktovku s jídlem,
běžela lesem, jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce,
nestřetla na cestě vilného myslivce.

Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesly do známé chaloupky.

Karkulka: "Co je to za fóry, tak brzo po ránu,
vlk se tu placatí v bábině županu."

Vlk: "Jen pojď dál, děvenko a nestůj u dveří,
s bábou jsem posnídal, ty zůstaň k večeři.
Máš pěkné tvářičky, jak žádná druhá,
zato tvá bába byla dost tuhá."

Karkulka: "Tak to sis vybral kvalitní potravu,
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?
Pozdě mě nazýváš spanilou dívenkou,
sežral jsi babičku s infekční žloutenkou!"

Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití.